reklama
 
 

Zima přišla. Po pěti tisících stranách v Tanci s draky

20. 6. 2012 23:03
Sága George R. R. Martina pokračuje po dlouhých sedmi letech

Recenze - Zatímco druhá série televizního seriálu Hra o trůny podle ságy Píseň ledu a ohně amerického spisovatele G. R. R. Martina právě skončila, na pulty českých knihkupectví konečně dorazil pátý díl s názvem Tanec s draky. Z pohledu nezasvěcence by Martin jen těžko našel kýčovitější název. Pro jeho věrné čtenáře však v sobě titul knihy ukrývá mnohoznačný příslib toho, na co čekali dlouhých sedm let.

Je to k neuvěření, ale předchozí část, Hostina pro vrány, vyšla již v roce 2005, a to si tehdy fanoušci stěžovali, jak strašidelně dlouho museli na pokračování své oblíbené ságy čekat.

Jenže tenkrát jich bylo oproti současnosti mizivé procento. G. R. R. Martin patřil sice k nejlepším autorům sci-fi dávno před Hrou o trůny, ale stále to byl spisovatel žánrový, jehož příznivci se počítali na desítky tisíc fanoušků.

Dnes, díky adaptaci jeho zaručeně nejlepšího díla, má příznivců miliony po celém světě a díky seriálu se z jeho příběhu stává kult.

Ti, kteří čtou Píseň ledu a ohně od samého začátku, se pohrdlivě usmívají nad těmi, kteří propadli kouzlu Západozemí až díky seriálu. Svět, kde vládnou podivné přírodní zákony a léto trvá dlouhé roky, než přijde krutá zima, je uhrančivý. Nejslavnější slova jedné z hlavních (a dávno mrtvých postav) znějí: „Zima přichází". Trvá jí to, ale na konci pátého dílu, tedy po zhruba pěti tisících stránkách četby, je konečně tady. Před námi a před samotným autorem jsou „již pouhé" dva díly, v nichž musí dojít k vyvrcholení všech intrik, kterým autor svoje těžce zkoušené hrdiny vystavil.

Tkalcovský stav v hlavě

Pátý díl čítá zhruba tisíc a jedno sto stran. To je podstatný údaj, položíme-li otázku, zda si může tak ukrutně dlouhá sága v době všudypřítomné zkratky ještě stále udržet tah na branku. Odpověď je jednoznačná. Martin je mistr pera a jednotlivé příběhy všech postav zvládá skvěle kormidlovat tam, kam potřebuje.

Přirovnáme-li dějové linky k nitkám, musí analogicky mít Martin v hlavě důmyslný tkalcovský stav, který zajišťuje, aby se mu nitě nezašmodrchaly. Tapiserie příběhu se splétá bez drhnutí dál a dál a všichni čtenáři musí zákonitě zatajovat dech v obavě, jak daleko ji autor hodlá tkát a čím ji zakončí.

Druhá zásadní otázka zní, co se v páté knize vlastně děje. I zde není odpověď složitá. Nic. Autor nechává skřeta Tyriona z Lanisterů, aby se naučil hru cyvasse. To je jakási obdoba šachů, ale na hracím poli jsou jiné figury, a to včetně draků. Každá hra je jedinečná, pozice figur na hrací ploše se může libovolně měnit podle taktiky, kterou hráč zvolí. Tanec s draky lze tedy připodobnit právě k první fázi cyvasse.

Martin posunuje figurky na šachovnici tak, aby byly připraveny na velké finále. Vzhledem k tomu, že stále přibývají nové postavy (ty staré si autor sám dobrovolně vyvraždil), je pochopitelné, že mu to zabere nějaký čas.

Je to jen logické. Martin totiž nehodlá nějak výrazně poskočit v čase a někteří z hlavních hrdinů musí pro svou roli dorůst. Pokud jste zatím viděli pouze seriál, přestaňte se čtením recenze, která je určena těm, již mají přečteny všechny čtyři předchozí díly.

Arya z rodu Starků je stále holčička, a i když se učí u Mnohotvářného boha, potřebuje čas k dokončení studií. Bran je na tom podobně, i když jeho výuka je o dost jiná než ta, kterou podstupuje jeho sestra. Proto je oběma přeživším Starkům věnován minimální prostor. Jsou v zásadě v bezpečí (aspoň že tak!), ale není nic, čím by zatím mohli být užiteční.

V zásadě podobně je na tom Daenerys z rodu Targaryenů, toho času královna otrokářského města Meereen. Právě prostor, který je věnován jí, můžeme vnímat jako nejproblematičtější. Je ho o poznání více než dosud. Martin na ni zaostřil oko kamery, ale stejně se zdá, že mohl ještě klidně počkat.

Čtěte také
Ledově krásná ilustrace knihy. Hře o trůny chybí oheň

Daenerys, matka draků, totiž k poutavosti děje potřebuje dospělé draky, na kterých bude schopna létat. Ví to čtenáři a ví to sám autor. Na onen okamžik se čeká od první knihy, protože až tehdy se začne dít něco opravdu zajímavého. Pletichy, zrady a tahanice, které zatím probíhají v jejím městě, až tak nosné nejsou, a proto patří k nejslabším, i když nejpočetnějším místům Tance s draky. I přes to, že se na konci jednoho letu dočkáme, není počínání Daenerys, která na tisíci stranách neopustí svoje město a prakticky ani palác, nijak zvlášť záživné.

O to víc zaujmou příběhy hrdinů, kteří k ní mají z toho či onoho důvodu namířeno. Železní muži, princ z Dorne, sám Tyrion prchající před hněvem svojí sestry jsou hybateli děje, i když ani oni nedojdou na konci knihy k cíli.

Na Zdi

Nejdivočejší a nejtemnější je ale pochopitelně dění na Zdi. S blížící se zimou vstávají mrtví a Jiní, podivní magičtí tvorové, o kterých toho čtenáři stále moc nevědí, jsou blíž a blíž. Stojí proti nim Jon Sníh, nemanželský syn Eddarda Starka, a Stannis Baratheon, který sám sebe považuje za vyvoleného krále.

Sever a Zeď jsou jednoznačně místy, kde celá sága vyvrcholí. Proti jiným se budou muset spojit divocí obyvatelé žijící za Zdí, celé Západozemí, dozajista se válka s Jinými neobejde bez draků. Tady má Martin co vyprávět a dělá to. Dělá to nadmíru dobře, obratně; Jon Sníh je nejzajímavější postavou celé ságy přinejmenším z hlediska svého vývoje. Vypracoval se z bastarda na lorda Sněha, velitele posádek Zdi.

Horečné přípravy na zimu, během nichž dospěje ve výtečného stratéga, jsou opět tím nejlepším, co kniha nabízí. I zde jde o politiku, ale nedaleká přítomnost Jiných a Boltonové ovládající Zimohrad dávají čtenářům dostatek podnětů, aby zůstali po celou dobu v napětí, které Martin mistrně šponuje až na neúnosnou mez.

V předchozích odstavcích jsme se nestihli ani zdaleka věnovat všem postavám. Na scéně se objevuje další Targaryen, o kterém zatím nepadlo ani slovo, Cibulový rytíř se vydává hledat Rickona, nejmladšího Starka, o kterém se od začátku třetího dílu neobjevila jediná zmínka, Dornové se připravují na zúčtování se železným trůnem, Jaime Lanister bloudí v poli a hledá Aryu Stark, Cersei je od konce Hostiny pro vrány ve vězení a hnije v něm prakticky až do samého závěru knihy…

Všichni tančí, jak G. R. R. Martin píská, všichni pomalu, ale jistě zaujímají pozice před závěrečnou smrští, která už už musí přijít (a bude dlouhá, protože nás čekají ještě cca dva tisíce stran textu). A prakticky nic zásadního se až do samého závěru neodehraje, nekonají se žádné neočekávané zvraty. Příběh pátého dílu Písně ledu a ohně se dá lakonicky shrnout bonmotem „krev teče, děj se vleče". A přesto se nebudou čtenáři při čtení nudit (až na noční tirády rozhárané Daenerys).

Na to není čas, protože zima se blíží. Martin je mistrným vypravěčem, kterému se jen málokdo vyrovná. Ihned po dočtení zažijete muka a možná byste se klidně snížili i k žadonění o dalších tisíc stránek, na kterých se opět nic zásadního neodehraje, jen abyste nemuseli opustit jím vykreslený svět, který je, proč bychom to nepřiznali, silně návykový. O to těžší je si připustit, že možná potrvá dalších sedm let, než autor dokončí další pokračování (i když sám Martin přiznával, že měl jakýsi blok, který snad už překonal).

Opravený dotisk

Nelze vynechat alespoň krátkou zmínku o překladu Hany Březákové, která si za Hostinu pro vrány vysloužila pořádnou porci kritiky, zejména za nekoncepční převod jmen z angličtiny do češtiny uprostřed celé ságy. Tato chyba je napravena, a to i v dotiscích předchozí knihy - všechny rody jsou opět v originále.

Redakční práce tentokrát proběhla také důkladněji, ale bohužel ne důkladně. Otrocké a toporné překlápění anglického textu do češtiny trčí z Martinova skvostného vyprávění jako ona příslovečná sláma z bot. Namátkou můžeme vybrat třeba: „… její moc je u konce", což by česky zhruba znělo: „ přišla o všechnu moc a vliv", „… jenže on byl muž plný pýchy" namísto „ ale byl to velmi pyšný muž", „ neměl by to být žádný z nás, kdo zasadí první úder" místo „ první úder by hlavně neměl zasadit nikdo z nás" a tak dále a tak dále…

I tak lze konstatovat, že oproti předchozím prvním vydáním jde o krok vpřed, ale milovník češtiny by si měl počkat na opravený dotisk. Rok sem nebo tam totiž u Martinovy Písně ledu a ohně nehraje žádnou roli.


autor: Richard Klíčník | 20. 6. 2012 23:03

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama