Židovský Phil Marlowe se zamotal nejen do vyšetřování

Markéta Musilová
13. 1. 2009 11:55
Chabonova kniha chtěla být víc než detektivka

Recenze - Pokud se někdo z vás čirou náhodou ocitl poblíž 50. ulice a 18. Avenue v Brooklynu v New Yorku, dosvědčí, že to, co tam spatřil, je jako z jiného světa.

Po ulici se procházejí zvláštně odění lidé, muži ve zdánlivě vytahaných a vybledlých baloňácích, mnohdy v pumpkách, ženy v neuvěřitelně usedlých černých šatech či zatraceně nemoderních blůzkách a úzkých dlouhých sukních, a především s podezřele nepřirozenými účesy, které dávají tušit, že se jedná o paruky.

Nejde o mediálně zprofanované Amiše ani o nikoho jim podobného. Pod na první pohled onošenými, ve skutečnosti neuvěřitelně drahými šaty a parukami se skrývají newyorští ortodoxní židé, kteří si za svůj domov vybrali právě tuto brooklynskou čtvrť, v níž za zdmi domů a institucí platí naprosto jiná pravidla než v okolním městě a státě.

Foto: Aktuálně.cz

Do obdobného prostředí situoval svůj v pořadí šestý román Židovský policejní klub  populární americký autor Michael Chabon. S tím rozdílem, že ten stát ve státě umístil nikoliv do New Yorku, ale do distriktu jménem Sitka kdesi na studené Aljašce.

Obrana nízkých žánrů

V jeho případě ovšem nejde o sociologickou nebo psychologickou sondu do života ortodoxních židů, ale o malý exkurz do světa tzv. nízkých literárních žánrů, konkrétně detektivního a špionážního románu.

Chabon už v roce 2002 ve své eseji věnované povídkové tvorbě horlil pro zrušení hranic mezi tzv. krásnou a populární literaturou a orodoval po vzoru Karla Čapka (který dávno před druhou světovou válkou hlásal totéž) za mnohými intelektuály opovrhované žánry, detektivní román nebo třeba romanci. Sám pak svými dalšími díly (např. doylovským pastišem Konečné řešení) dokázal, že spojení "vysokého" a "nízkého" může nejen fungovat, ale že může být i nadmíru zábavné.

O něco podobného se pokusil také ve svém zatím předposledním díle, které nyní vyšlo česky: v Židovském policejním klubu. Zde bohužel tak úspěšný nebyl.  Chabon tu propojil hned několik žánrů.

Foto: Aktuálně.cz

V první řadě jde o příběh založený na tzv. alternativní historii. Autor nechá klíčovou událost "dopadnout" jinak, než se skutečně stala; od tohoto bodu potom odvíjí svůj příběh. V Židovském policejním klubu hraje zásadní roli rok 1948.

Izrael prohrál válku a židé namísto země zaslíbené nalezli útočiště na nehostinné Aljašce. Není to až taková fikce; jeden z původních válečných plánů skutečně počítal s přesídlením evropských židů do nejsevernější výspy USA. Dnes jich v Sitce žije na dva miliony a po všech těch letech nemají budoucnost o nic jistější než na konci války: opět jim hrozí vystěhování.

Hold drsné škole

Zároveň je Židovský policejní klub v mnoha ohledech typickým dílem moderní židovské literatury. Nechybí v něm tradiční hledání identity, problematický vztah otce se synem, vyrovnávání se s odlišnou sexuální orientací, které je o to těžší, že hrdina pochází z ultrakonzervativního prostředí.

Foto: Aktuálně.cz

Hlavně však jde o román detektivní, místy s prvky thrilleru a špionážního příběhu. Autor tu vzdává hold tzv. americké drsné škole: i jeho detektiv je vlk samotář, má problémy s alkoholem, trpí fobií, nedokáže se vyrovnat s rozpadem manželství, je po mnoha stránkách zpustlý, ale zároveň policajt do morku kostí - oddaný parťák, neústupný, neúplatný, se svérázným smyslem pro humor.

Vše začíná tím, že je detektiv Meyer Landsman v noci povolán do pokoje zapadlého hotýlku - který shodou okolností obývá -  k tělu mrtvého muže. Jde očividně o narkomana. Landsmanovu pozornost upoutá rozehraná šachová partie ležící vedle těla; její náročnost ukazuje, že nešlo o bůhvíjakého feťáka.

Foto: Reuters

Vyšetřování ho pak zavede až do domu samotného rabína, kde se potvrdí jeho podezření: mrtvý je rabínův ztracený syn, kterého místní komunita kdysi dávno považovala za nového Mesiáše. Chabon následně rozehrává komplikované pátrání, které čtenáře zavede nejen do nitra velmi uzavřené komunity, ale i za její hranice.

Příliš překombinované, milý Watsone

Kdyby nakonec Chabon zůstal "jen" u detektivky, byl by jeho román výborný. Podařilo se mu výborně ztvárnit ponurost místa, jeho bezútěšnost způsobenou rigiditou místních obyvatel, stejně přesné je vykreslení osobitého prostředí a jednotlivých postaviček. Problém tkví jinde.

Chabon toho na detektivní konstrukci navěsil moc: zakomponoval do románu špionážní prvky, a navíc ještě mnohé z náboženské oblasti (myslím tím celou teorii spiknutí a také části o vykoupení a novém Mesiáši), což celý příběh značně zkomplikovalo a narušilo strukturu.

Čtěte také: Holmes ani Chabon to úplně nevyřešili

Částečně za to může i délka románu, ale každopádně se ke konci čtenář přestává orientovat; a ani rozřešení detektivní zápletky v samém finále nepřináší kýžený efekt.

Tím, že Chabon Židovský policejní klub přelidnil a překombinoval, odvedl pozornost i od toho, co je na knize zásadní a skvělé: od tradičně vynikajícího jazyka, zde prošpikovaného mnoha reáliemi, výrazy v jidiš a četnými neologismy, a od věrného ztvárnění žánru se všemi jeho zvláštnostmi a typickými proprietami.

Takhle si čtenář řekne, že to sice bylo zajímavé, "už jen kvůli těm židům" - ale zas tak napínavé a strhující to tedy nebylo.

Michael Chabon: Židovský policejní klub. Přeložili Markéta Záleská a David Záleský. 304 stran. Vydal Odeon, Praha 2008, doporučená cena 279 korun.

 

Právě se děje

Další zprávy