Recenze - Romány Richarda Bachmana byly vždycky něčím přitažlivé a vzrušující - a zároveň už dnes není tajemstvím, že se pod tímto jménem relativně dlouho skrýval (převážně) hororový spisovatel Stephen King. Bachmanova díla jsou od těch jeho nicméně v řadě ohledů odlišná a platí to bezesporu i pro česky poprvé vycházející román Zhubni. Ovšem platí to pro něj určitě méně a v jiném smyslu než pro díla Running man (aka Běh o život), Dlouhý pochod nebo Rage.
Důvod je lapidární: tuto trojici děl King napsal ještě před svým prvním vydaným románem Carrie, takže agresivita, zhuštěnost, přímočarost a vyhrocenost dějových situací byla dána spíš jejich juvenilní povahou než koncepčním záměrem.
„Bachmanovky"
Jinak je tomu ovšem u románu Zhubni, který King pod pseudonymem Bachman napsal až v osmdesátých letech. Krátce poté však jeden kritik jeho malý pseudonymní podvod odhali. Následující "bachmanovský" román Misery nechce zemřít už tedy King vydal pod svým jménem, třebaže jeho "bachmanovská" povaha je zřejmá.
Vraťme se ale ke Zhubni, jenž se k českému čtenáři dostává se značným zpožděním. I tady je situace podobná jako u jiných "bachmanovských" děl. Kingovy fikce mají spíš rozvětvující se, paralelistický či soustředně-kruhový charakter. Zhubni ale stejně jako Running man, Dlouhý pochod nebo Vztek vychází ze silné výchozí situace, která se dále komplexně nevětví a nekomplikuje, nýbrž jen graduje do nečekaného konce.
V románu Running man i v Dlouhém pochodu je to brutální reality show k pobavení davu televizních diváků. Muž je pronásledován všudypřítomným systémem a musí neustále unikat, aby mohl přežít, a zároveň zničit systém (Running man). Skupina dětí kráčí na obrovskou dálku, nesmí se zastavit, a když někdo opakovaně zpomalí, prostřelí mu bez lítosti hlavu - a přežít může jen jeden, teprve pak pochod skončí (Dlouhý pochod). V románu Rage si ozbrojený chlapec vezme rukojmí na střední škole. No a ve Zhubni začne zpočátku velmi tlustý hrdina Billy od prvních stran prostě hubnout a hubnout, aniž by to mohl jakkoli zastavit. Je totiž vlivný právník, který za choulostivých okolností něco moc špatného udělal.
Kdyby se vše vyřešilo zákonnou cestou, pravděpodobně by po odpykání soudu dožil svůj poživačný život, ale známý soudce ho z toho vyseká bez jakékoli postihu. To se nelíbí více než stoletému cikánskému vůdci klanu, který Billyho prokleje - a možná nejen jej. Billy musí zjistit, co přesně se mu stalo, komu všemu se to stalo ještě a jak by tomu mohl zabránit. Málokdo mu ovšem je ochoten uvěřit a jeho situace se v lecčem začne podobat situaci hrdiny z románu Running man. Billy není žádný velký sympaťák, ale King (alias Bachman) po celý průběh románu nutí čtenáře vnímat situaci výhradně z Billyho pohledu, prožívat s ním jeho stav patologického hubnutí a zvyšující touhu tomu zabránit.
Systém otázek a odpovědí
Výhoda „bachmanovek" je v porovnání s Kingovými rozvětvujícími se, přepisujícími a paralelisticky až síťově vyprávěnými díly v tom, že žene vyprávění kupředu za pomoci kratších vět, s minimem výrazných popisů prostředí či sociálních skupin a s maximálním soustředěním se na gradující tok událostí.
Ovšem zatímco v předchozích jmenovaných „bachmanovkách" to bylo způsobeno autorskou nejistotou, ve Zhubni už je závratné tempo krátkého románu (má jen něco přes 230 stran, což je u Kinga dost málo) výsledkem promyšlené autorské strategie. Fakt, že hrdina nelítostně hubne, by totiž pravděpodobně na udržení pozornosti nestačil. King tedy sice velmi rychle odhalí základní kauzální vzorec "cikánský kmet hrdinu proklel a on hubne", ale jinak udržuje čtenářskou zvědavost uplatňováním vzorců detektivních, palčivou touhou získat odpovědi na otázky, přičemž nejdříve zdržuje vůbec formulaci samotných otázek, takže odpovědí na otázku je opět otázka, a posléze si dává načas s nabízením odpovědí.
Hrdina byl proklet, ale proč byl proklet? Byl proklet, protože něco udělal, ale co udělal? Nebyl pravděpodobně proklet sám, ale kdo další byl kletbou stižen? Kletbou byla stižena například postava A, ale jaké prokletí ji postihlo?
Odbočky a návraty
Střídá přitom nabízení odpovědí za prvé s důmyslnými odbočkami (kdy na některé otázky zprostředkovaně odpovídá skrze jiné postavy a jejich vlastní vložená vyprávění) a za druhé s cyklicky navracejícími se situacemi, které svou bezvýchodností nezdržují, ale posilují vyprávění: návštěva u permanentně zfetovaného doktora, návaly nenávisti k blízké osobě, návštěvy určitých prostředí.
Zmíněné postupy přitom neopouští, ale jejich užívání s tokem vyprávění zesiluje a v zesílené podobě zapojí v závěrečné části románu, kdy se ve vrcholném momentě vrací v čase a nabízí sérii událostí z jiné perspektivy.
Zhubni tak představuje oslňující demonstraci Kingových vypravěčských schopností, střídmých popisů či využívání navracejících se motivů, nicméně zůstává stejně jako všechny ostatní bachmanovky snad až příliš dějově přímočarý.
Síla Kingových nejlepších románů byla totiž vždy v pečlivé výstavbě fikčního světa, ve kterém se odehrávala síť různých příčinných řad. Tyto se postupně spojovaly do větších a větších vzorců v různých úrovních časoprostoru (události kdysi, dříve a teď jsou k sobě vzájemně paralelní) i významu (tytéž události mění svou pozici i možnosti vnímání).
Jinak řečeno, čtenář může číst Osvícení, To či Nezbytné věci opakovaně a pokaždé ve složitosti světa, způsobech vyprávění i modech reprezentace (např. kronikářské zápisy v Tom) objevovat nové vztahy a významy. Ovšem v „bachmanovkách" tato vrstevnatost a přepisovatelnost vztahů schází, jsou to strhující vyprávění na jedno použití.
To "bohužel" platí i pro román Zhubni, který jsem sice nadšeně zhltnul na jeden zátah, ale vracet se k němu delší dobu nemusím, jestli vůbec někdy. Ale to je pořád víc, než lze říct o spoustě jiných žánrových románů a navíc se můžete po delší době opět setkat se staronovým (tedy jeho poprvé vydaným starým románem) Kingem v plné síle a k tomuto setkání nelze než popostrčit.
Stephen King pod pseudonymem Richard Bachman: Zhubni. 2012, vydalo nakladatelství Beta
