Praha - Ve věku 88 let zemřela v neděli výtvarnice Jitka Válová. Tvorba i život svérázné autorky s nezbytnou cigaretou byly úzce spojeny s jejím dvojčetem Květou Válovou; ta zemřela již v roce 1998 a po její smrti také sestra Jitka osm let takřka nic nevytvořila.
Patřily k nejvýznamnějším českým výtvarníkům své generace a zároveň k těm autorům, kteří stáli mimo trendy. Rodištěm dvojčat označovaných v branži za Válovky se stalo 13. prosince 1922 Kladno. Za války tu byly totálně nasazeny v ocelárnách. V letech 1945 až 1950 studovaly společně VŠUP v Praze u Emila Filly, ale pak fáraly.
Žily spolu v Kladně, nevdaly se a neměly děti. "Asi jsme měly být jeden člověk, ale nějak jsme se rozdělily," popsala to Jitka: "Řeknu vám, já bych s žádným mužským žít nemohla. Proto jsme se ani neprovdaly. Řekly jsme si, že žádnýho dědka si do baráku nevezmem. Ani s ženskou by to nešlo, já bych s žádným cizím člověkem žít nemohla a Květa taky ne. My jsme byly, jako když máme jednu duši."
Převážnou část výstav měla Jitka se skupinou Trasa; její dílo vyšlo ze zkušenosti s rytectvím skla. Vytvářela malby, kresby i grafiky. Pracovala i u soustruhu a pokud měla čas, kreslila oceláře v provozu. Je řazena k ženským představitelkám proudu nové figurace spolu s autorkami jako Adriena Šimotová či Věra Janoušková. Její postavy v extrémních a existenciálních situacích se ocitaly i na plátnech monumentálních rozměrů. Vidění sester se nicméně vyvíjelo. Z raných pláten sálala skepse, stísněnost a smutek; v 90. letech obě pozvolna přešly spíš v uvolněné kresby.
Po zmíněné pauze Jitka tvořila až do své smrti. Loni vitální výtvarnice vystavovala na VŠUP lité abstrakce inspirované poslechem klasické hudby, jimž se v posledních letech věnovala.
První výstava, kterou měla společně se sestrou v divadle Rokoko, nesla název Člověk a ocel, ale oficiální kritika ji nepřijala. Marie Majerová prý o nich řekla, že jsou černá skvrna na rudém Kladně. "Malovaly jsme dělníky, ale ne tak, jak oni požadovali. Komunisti chtěli takový kýče, aby byli dělníci vyfešákovaný a smáli se jako telata," vzpomínala Jitka.
Další výstavu sestry uspořádaly ve Špálově galerii v roce 1966. Ta jim sice přinesla uznání a ocenění, ale hned po roce 1968 jim nebylo umožněno vystavovat; díla prodávaly přes spřízněné galeristy a žily v poměrně velké hmotné nouzi.
Zlom v prezentaci přišel v roce 1983, kdy jim kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi uspořádali v Chebu velkou expozici. Celkem se dvojačata představila na několika desítkách výstav. Mimo Chebu i v Karlových Varech či v Roudnici nad Labem, retrospektivu měly v Západočeské galerii v Plzni v roce 1993. V roce 2000 se dočkaly velké souborné výstavy ve Veletržním paláci v Praze.
V roce 1994 dostaly ve Vídni Cenu J. G. Herdera, vystavovaly i v Německu, Velké Británii, USA. Do architektury se vepsaly vitrážemi, nástěnnými malbami, mozaikami a reliéfy.
"Vždycky jsem se zaměřila na to, co člověk prožívá a cejtí. To byly třeba kompozice Pod tíhou nebo Břemeno. Vnímala jsem to tak, že ten, kdo břemeno nese, pod ním nepadá, bere ho dobrovolně a neničí ho to. Moje figury se spíš podřizovaly. Květa naopak dělala obrovský kameny, který se člověk snaží zadržet a staví se jim na odpor. Hodně nás ovlivnila Poldovka. Uvědomila jsem si tam, že mě zajímá střet energií a pohyb, Květu zase hmota," řekla Jitka Válová v rozhovoru pro Týden s tím, že po roce 1989 bylo těžší malovat: "Vždycky je snazší malovat proti něčemu. Komunismus byl větší bič, protože mě hrozně sral."
