Praha - V pondělí ráno zemřela ve věku 87 let významná česká malířka a grafička Adriena Šimotová.
Adriena Šimotová patří mezi přední představitele české výtvarné scény druhé poloviny 20. století, renomé má i v zahraničí. Tvorba Šimotové úzce souvisí s jejím životním osudem. Promítá do ní zkušenosti, radosti, ale i bolest a prožité tragédie.
Šimotová patřila k umělcům, kteří mohli v době normalizace vystavovat svá díla jen neoficiálně. Přesto o její tvorbě věděli i v zahraničí, v roce 1970 dostala zlatou medaili na bienále ve Florencii, roku 1979 velkou cenu na bienále v Lublani. V roce 1991 byla vyznamenána Rytířským řádem za literaturu a umění ve Francii, později byla oceněna i doma.
V roce 2005 dostala jako jedna z prvních cenu ministra kultury za přínos v oblasti výtvarného umění. Šimotové si ale vážili i její kolegové včetně mladých výtvarníků, o tom svědčí například udělení ceny pro umělce starší 35 let, kterou Šimotová získala také jako jedna z prvních a která vznikla jako protiváha většiny tuzemských výtvarných cen určených mladým umělcům.
Její lyrické obrazy z 60. let byly blízké informelu. Malovala figurální náměty, zabývala se i krajinou, ale později se definitivně vrátila k figuře.
Dílo Adrieny Šimotové je tak intenzivní už jen tím, že díky přirozené a plynulé kontinuitě je minulým svědectvím i aktuální, přítomnou výpovědí autorky zároveň. Nemluvě o tom, že osobní v případě Šimotové zdaleka neznamená sentimentální.
V 70. letech znamenala velký zlom v osobním i tvůrčím životě Šimotové smrt jejího manžela, malíře Jiřího Johna (1923 - 1972). V posledních letech také smrt syna ji přivedly k intenzivnějšímu zkoumání vlastního nitra.
Opustila klasickou malířskou techniku a jako základní výrazový prostředek zvolila přímý fyzický dotek. Přešla k instalacím a prostorovým realizacím a zaměřila se na lidskou figuru a tvář.
"To vše se projevilo v mé práci narůstáním metafyzického rozměru. Dokonce by se dalo hovořit o určité spirituálnosti," přiznávala Šimotová. Ale dodávala, že její východisko bylo vždy pozitivní. "Ať to vezmu, jak to vezmu, můj život byl stejně šťastný jako nešťastný, a to není málo," vyznala se výtvarnice.
Pracovala s textilem i papírem, který prořezávala, muchlala, různě drásala a tvarovala. Vznikly tak křehké papírové sochy - obtisky tváře, dlaní, chodidel i celého těla a závěsné reliéfy, které se skládají z mnoha vrstev průsvitného nebo karbonového papíru.
Krizi po manželově smrti v 70. letech překonala prací. Tehdy změnila i své výrazové prostředky. Přestala malovat. "Měla jsem pocit, že do toho musím vstoupit celým tělem," popsala nový styl založený na fyzickém doteku.
Začala pracovat s kresbou, prostorem a zaměřila se na lidskou figuru a tvář. Využívala textil a další materiály, především papír, který prořezávala, muchlala, drásala a tvarovala do křehkých papírových soch. Vznikaly tak otisky člověka - tváře, dlaní, chodidel i celého těla, závěsné reliéfy složené z mnoha vrstev průsvitného nebo karbonového papíru, malby na skle technikou pigmentu.
Přestože v posledních letech byla Šimotová limitována fyzickými možnostmi svého těla, tvořit nepřestávala, stále vznikaly nové práce zobrazující lidské tělo - tím jemnější a niternější, čím těžší bylo pro autorku se pohybovat.
Před třemi lety měla u příležitosti pětaosmdesátých narozenin výstavu v Museu Kampa, kde byly starší práce, společně s Galerií Rudolfinum, která uvedla právě tehdejší nejnovější díla.
