Praha - Soutěž nejlepších novinářských snímků World Press Photo tradičně píše nekrolog uplynulému roku. Jako kdyby vám ve smrtelném záchvěvu probleskly před očima všechny významné události loňska.
Ovšem v reprezentativní a politicky korektní verzi, která dá poměrný prostor všem významným válečným konfliktům, živelným katastrofám a sportovním mistrovstvím, přinese odlehčení v podobě roztomilého čumáčku kočkovité šelmy.
Vítězná fotografie roku Spencera Platta, zachycující mladé Libanonce, kteří se 15. srpna po ukončení bombardování Izraelem vracejí do Bejrútu, nastoluje podle zástupce nizozemských organizátorů Michy Bruinvelse nový trend v rámci WPP.
Jestliže soutěž vždycky čelila námitkám, že vítězné snímky zobrazují buď brutální válečné řezničiny, nebo druhý extrém, symbolicky vypjaté snímky typu "madon" a "piet" - pak nyní se pokouší najít významy někde uprostřed.
Platt zachytil svého druhu také oběti války; byť se jedná o zajištěně vyhlížející skupinku, která se vrací první den po ukončení ostřelování do hlavního města. Dělníci odklízející trosky se ohlížejí po nablyštěném kabrioletu se skupinkou vystajlovaných dívek. Jedna z nich si ruiny fotí mobilem, druhá si chrání obličej před prachem.
Ve snímku lze spatřit jak tupost války, tak konzumu a voyeurství - ale možná i jakousi cynickou nezdolnost života. A přestože je to všechno podané bez zástěrek a jinotajů, opravdu tentokrát cítíte z volby poroty tendenci prolomit stereotyp a realitu, přinejmenším nezjednodušovat.
Pořád přitom platí, že soutěž se de facto snaží vymezovat proti hlavnímu zpravodajskému proudu v médiích. Nizozemští organizátoři dokonce považují klání za jakéhosi trojského koně, který má na tiskové stránky dopravit i práce, které by se na nich jinak sotva objevily.
Ovšem jak už to na World Press Photo bývá, rozhodnutí poroty nesledují pouze a výhradně vizuální kvality snímků nebo estetiku. Události minulého roku, které soutěž nesmí opominout, jsou takřka pevně dány: deportace Židů z osady Amona, zářijové nepokoje v Maďarsku, prosincové volby Huga Cháveze. To je každoroční komentář, který mívá převážně etický nebo politický charakter.
A protože pořád zuří války a každý rok se pořádá nějaký šampionát, udržuje si WPP zajímavost pravě v "příkladnosti" svých rozhodnutí a politiky cen.
Prvenství v kategorii Reportáž - samostatná fotografie získal Akintunde Akinleye z Nigerie za snímek muže, který si po výbuchu proděravělého benzínového potrubí stírá saze z obličeje. A je to poprvé, co cenu World Press Photo obdržel Afričan.
Poprvé také bylo možné v letošním ročníku přihlásit fotografie do soutěže prostřednictvím internetu. Organizátoři tak pokračují v úsilí dostát názvu přehlídky a zapojit do hry skutečně všechny země světa. Nehledě na to, že tím usnadní soutěžícím cestu: zmírní případné problémy s cenzurou nebo náklady na kurýra.
Ve stejném duchu "příkladnosti" se zachoval primátor Pavel Bém, který Cenu Prahy udělil Peteru Scholsovi z Holandska, vítězi v kategorii sport, za proslavenou Zidanovu hlavičku do soupeře. V okamžiku, kdy se Praha zapojuje do boje o pořádání olympijských her, se ne nadarmo zviditelňuje sportovní fotografie.
World Press Photo prezentuje dva obrazy světa. Pohled ven obstarávají fotografie. Druhou rovinou je hledisko výběru, které vypovídá o proměně západního světa a jeho etickém postoji. A jakkoli to není sebemenší výtka vůči kvalitám fotografií, ten druhý příběh skýtá zajímavější čtení.
V Praze je možné jím listovat do 7. října.
