Viewegh nemá rád bulvár. Tak si napsal vlastní

Pavel Kroulík
25. 6. 2011 16:15
Nejpopulárnější český spisovatel vydává .... deník?
Premiéra Nezbeda, Michal Viewegh
Premiéra Nezbeda, Michal Viewegh | Foto: Jiří Herman

Recenze - Hned na začátku Dalšího báječného roku se Michal Viewegh ptá, co se změnilo od roku 2005, kdy psal svůj předchozí, první deník. Tak tedy: ze spisovatele se definitivně stala celebrita, která marketingově komunikuje jen s těmi, kteří ho mají rádi a rozumějí mu, potažmo kupují jeho knihy.

Možná to s tím úplně nesouvisí, ale zdá se taky, že autorovi v deníku došla ironie, která byla jedním ze základů úspěchu jeho "sociologie střední třídy". Poslední dobou sice mělo jeho sebeshazování spíš jen funkci alibi, ale tentokrát se spisovatel stává maximálně jednou ze svých postav, které si chtějí humorem dokazovat, jaký mají nad svým životem nadhled. V zásadě je to stejný proces, kterým prošly Vieweghovy pozdější filmové adaptace.

Moje zasloužená sláva

Foto: Aktuálně.cz

Viewegh je schopnější a chytřejší než většina z těch, kteří jsou "slavní, protože jsou slavní". Však se taky v deníku od celebrit snaží distancovat. Zároveň mu už nechybí to základní pro příslušnost k tomuto světu - okouzlení sebou samým a přesvědčení, že právě jeho sláva je zasloužená.

Je pak tedy logické, že se mu uklánějí řidiči, že policisté vyšetřující nehodu ho žádají o podpis a v restauracích po něm na důkaz obdivu nechtějí platit za jídlo. Ostatně hned na přebalu píše, proč si koupit Další báječný rok: Kdyby vyšel deník nejprodávanějšího španělského nebo norského spisovatele, určitě by si ho taky přečetl. I kdyby by to tedy byl hlavně výčet jmen a schůzek jako v jeho případě...

Vieweghův deníkový debut byla laboratoř, ve které si spisovatel osahával nový žánr, zkoušel si roli celebrity, do které tehdy dorůstal, ale hlavně testoval, kam až může zajít ve svém zápase o to, aby byl nejen populární, ale také uznávaný spisovatel.

Nejvýraznější byl pocit vlastní nedoceněnosti, s nímž kritizoval své recenzenty. Těžko se však rozlišovalo, co ještě může být hra, takže deník působil jako svého druhu reality show. Možná to dokonce zčásti byla provokace, ve které se natruc stylizoval do role zakomplexovaného komerčního spisovatele.

Foto: Ondřej Besperát

Když loni psal druhý deník, bylo už dobojováno. Většina recenzentů ho definitivně (a někdy s trochou škodolibosti) zaškatulkovala jako řemeslníka a rutinéra, který je limitován velikostí produkce i nadbíháním širokému vkusu. Zato konto a sláva utěšeně narostly a definitivně autora uvěznily v dobře placené popularitě.

Viewegh bulvár nesnáší, což neopomíná pateticky připomínat, zároveň však pochopil, že při svém postavení a nárocích na prodej se bez permanentní veřejné přítomnosti své osoby neobejde. A tak v novém deníku vytvořil její vlastní verzi, která splní svůj propagační účel, navíc ho představí tak, jak se chce sám vidět a jak chce být viděn.

Jste (skoro) jako já

Před pěti lety deník připomínal VyVolené a ani tentokrát nemůžeme zcela vyloučit, že jde o jakousi malou literární Entropu; ostatně v nejednoznačnosti je i Vieweghova nejsilnější obrana proti těm, kteří deník kritizují. Ale spíš to vypadá, že jsme se posunuli do Top Star magazínu, na pomezí společenského časopisu a laskavého bulváru.

Viewegh nás zve k sobě domů, kde na sebe (zdánlivě) všechno práskne. Ne že by přímo lhal, to spíš o něčem mlčí; ale hlavně je tu cítit snaha vytěžit svůj život, zasytit zvědavost čtenářů a předložit jim ke ztotožnění o trochu lepší, chytřejší (a bohatší) já.

Čtěte také:
Recenze: Manžel a rodič Viewegh volá novinkou o pomoc
Tiše a ochotně Nestyda na plátně nudí, krásně nudí
Recenze: Román pro muže cílí na burany a snoby v nás
Recenze: VyVolený Viewegh soutěží o výhru

Kdo o takovou nabídku stojí, deník si užije nejvíc. Může si "projít loňský rok v rytmu úspěšného prozaika a ocenit humor, nadsázku i prožít bolest nad ztrátou přátel", jak se píše v jedné recenzi. Kdo se však nechce jen identifikovat, má nepříjemný pocit, že ho Viewegh nenápadně tlačí právě k laskavě melancholickému - a v Česku velmi populárnímu - vnímání deníku i své osoby.

Tedy bylo by nefér nepřiznat, že jsou tu témata, ve kterých je spisovatel poměrně otevřený a s nimiž se pojí pocity zakyslosti, otrávenosti i smutku. V první řadě jde o reflexi stárnutí, kdy Viewegh pozoruje přibývání jaterních skvrn i dioptrií, odhaduje, co přijde v dalších letech, a vzpomíná na mrtvého otce. Zároveň mu umírá dávný přítel Ladislav "Denis" Verecký.

S tímto odcházením souvisí Vieweghova fyzická sebeobrana: v deníku se pravidelně objevují lakonické záznamy spolykaných kilometrů v rámci tréninku na půlmaratón. Pokud něco nelze autorovi upřít, je to právě vůle a pracovitost (se stejnou vervou pravidelně píše a objíždí autorská čtení po celé republice).

Foto: Aktuálně.cz

Deprese ale neléčí jen běháním. Jeho pravidelná večerní spotřeba vína a whisky je obdivuhodná, stejně jako jeho nároky na kvalitu. Viewegh se moc netají ani tím, jaký je otec, když dojde na "službu". Dojetí nad dcerami střídá netrpělivost z jejich nekonečné energie a následný nákup dárků, kterým si usmiřuje děti i vlastní výčitky.

Stejně tak si nebere servítky, když popisuje své manželské soužití. Jestli v Biomanželce - jejíž vznik zaznamenává první půlce deníku - se aspoň snaží o nadhled nad proměnou své ženy, v deníku je z ní nedochvilná a zapomnětlivá biokráva (paní Veronika promine).

Já na to mám

A pak je tu nejatraktivnější téma, velmi konkrétní "účetní soupisy" loňského roku. Vysoké doplatky za knihy a scénáře, za ně pak nákladné a časté dovolené, které mnohdy platí i bratrům, pětihvězdičkové hotely, pravidelné návštěvy drahých restaurací a barů s přáteli, luxus při návštěvách natáčení a obhlídkách filmových lokací, nákupy.

Volvo jako dárek manželce k výročí seznámení by spravedlivě nenaštvalo snad jen Petra Kellnera. Přesto se zdá, že je to v první řadě jakási okázale veřejná terapie, s níž se musí svěřit. Pro Viewegha se peníze staly sebepotvrzujícím gestem, jež mu dodává pocit bezpečí i úspěchu.

Úvodní záběr filmu natočil včera režisér Hřebejk (vpravo) u bezpečnostního zařízení ve vstupu do budovy Sazky ve Vysočanech. Vlevo autor scénáře Michal Viewegh.
Úvodní záběr filmu natočil včera režisér Hřebejk (vpravo) u bezpečnostního zařízení ve vstupu do budovy Sazky ve Vysočanech. Vlevo autor scénáře Michal Viewegh. | Foto: Ondřej Besperát

Jasně, Viewegh nekrade a platí daně. A neměli bychom autora za deník kádrovat, i když nám jeho názory nemusí být sympatické. Jenže nad všemi tématy se nakonec vyklene otázka, která je dnes stejně důležitá jako obsah. Tedy jestli je důvodem té prezentované otevřenosti skutečná autorská odvaha, kalkul nebo sebestřednost. A nejpravděpodobnější odpověď zní, že je to dobře prokalkulovaná odvaha motivovaná sebestředností.  

Mimochodem je zajímavé, že ono práskání včetně sexuálního puzení a (pravděpodobné) nevěry se týká jen témat, u kterých najde většinové pochopení (no kdo nepije, neštve ho občas manželka, nepřemýšlí o jiném partnerovi a neměl by rád autorovy peníze).

Nejpodivnější totiž na deníku spisovatele je, že se v něm vlastně nic o spisovatelství nedozvíme. Informace se omezují na provozní otázky typu, jak mu psaní odsýpá a jak postupují korektury, případně na jednání s nakladatelem Martinem a producentem Rudou u dobrých obědů.

Ze sporu s kritiky se stal obsesivní rituál, ve které jde tentokrát o recenze na zmíněnou Biomanželku a adaptaci Románu pro muže. Své kvality pak dokazuje spisovatel počtem zahraničních překladů a prostorem, kterého se jeho knihám dostalo v katalozích; případně úctou, již mu prokazují v zahraničí.

Promýšlením své tvorby, nebo dokonce pochybnostmi se Viewegh v deníku nezatěžuje. Aby si snad čtenáři nemysleli, že je intelektuální povýšenec jako jiní čeští autoři, které tu často a nevkusně napadá. O nic líp nedopadli ani jejich zahraniční kolegové jako Haruki Murakami či Philip Roth. Jejich knihy často odkládá, protože vesměs vyrábějí jen literární hry, ale o dobře vystavěný příběh ze života (jako umí napsat Viewegh) u nich skoro nezavadíte.

Podoba s Klausem

Premiéra filmu Román pro muže - Michal Viewegh a Miroslav Donutil
Premiéra filmu Román pro muže - Michal Viewegh a Miroslav Donutil | Foto: Jiří Herman/www.hermina.cz

Rozpolcenost deníku a autora zachycuje i tradičně ironický postoj vůči Václavu Klausovi a (staro)nové garnituře politiků. Jakkoli může být autorovo glosátorství docela trefné, stává se z něj zároveň rutina. A hlavně, jak si už všimlo víc textů: Viewegh se začíná prezidentovi ve svém přesvědčení o neomylnosti i v nadbíhání lidu trochu podobat.

Jestli bude mít kniha nějaký "společenský efekt", bude to nakonec Viewehgův odmítavý postoj ke svým kritikům, potažmo kritice obecně. V tom si bude se svými čtenáři rozumět: Češi si neradi nechávají brát své představy o životě i pravé kultuře.

Je cimrmanovsky nezpochybnitelným faktem, že většina mediálních a společenských obsahů se sice tváří jako velké a obecné pravdy, ale je nutné je číst jako potenciální reklamu, PR nebo naplnění objednávky pro určitou cílovou skupinu. Pokud jim chceme porozumět, musíme zjišťovat, co autoři vědomě i nevědomě zamlčují, dosazovat si kontexty, ve kterých text vznikal, a do kterých by nás naopak rádi navedli.

Foto: Aktuálně.cz

Když toto "meta-čtení" uplatníme na Viewegha, můžeme se zamýšlet nad otázkami dnešní (nejen deníkové) autenticity a můžeme tu pod povrchem opravdu číst jiný, osobnější deník - příběh pomalu stárnoucího muže a manžela i zprávu o finančně zaopatřené části české společnosti. Najdeme tu obsesi celebrity a její prorůstání s vlastním veřejným obrazem. Je zde dilema spisovatele, jenž musí volit mezi tvorbou a prodeji, a v tom nejobecnějším smyslu tu máme i současné dilema, proč se s výběrem jedné varianty vzdávat těch ostatních.

Očekávatelná otázka samozřejmě zní, jestli by o tom Viewegh ještě chtěl a dokázal "cíleně" napsat silný román - nikoli vše jen bezděčně prozrazovat, případně s tím nezávazně koketovat.

Možná ano, ale podle vývoje to spíš vypadá, že se zvýší frekvence jeho deníků. Dokonce by se daly takové "záznamy života" publikovat každoročně a milovník vína Viewegh by se mohl spojit třeba s tradičním příjezdem beaujolais nouveau.

Takže letošní deník se nám opravdu vyvedl. Nečekaně silný, příchuť pikantní, tradičně veselý, přesto plný a s dochutí opravdového života.

Michal Viewegh: Další báječný rok. 280 stran, doporučená cena 319 korun. Druhé město, Brno 2011.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Dubovská dojela v Killingtonu osmnáctá, Shiffrinová vyrovnala Stenmarka

Lyžařka Martina Dubovská skončila ve slalomu Světového poháru v Killingtonu osmnáctá. I pátý slalom v historii v americkém středisku ovládla domácí Mikaela Shiffrinová a v nejtočivější disciplíně vyrovnala 46. triumfem Švéda Ingemara Stenmarka.

Shiffrinová byla po prvním kole druhá, ale zajela dobře druhé, zatímco její největší soupeřka Petra Vlhová chybovala. Slovenská obhájkyně velkého křišťálového glóbu, která minulý týden dvakrát kralovala v Levi, tak skončila druhá. Třetí místo obsadila Švýcarka Wendy Holdenerová.

Dubovská jela mezi elitou po devadesáté. V prvním kole ztratila na Vlhovou více než dvě sekundy a byla šestnáctá. Do druhé jízdy se pustila razantněji, pozici ale neudržela a propadla se o dvě pozice. Nenavázala tak na životní šesté místo z minulého týdne ve Finsku.

V Killingtonu se dosud konaly čtyři slalomy a všechny vyhrála Shiffrinová. Před týdnem Američanka v obou závodech ve Finsku brala za Vlhovou vždy stříbro a na druhé místo to po prvním kole vypadalo i letos. Po druhé jízdě si ale tentokrát pozice vyměnily.

Pro Američanku je Killington prakticky domácím svahem a před rozhovorem dojatá emocemi plakala a chvilku trvalo, než dokázala mluvit. "Jsem šťastná, jak jsem jela druhé kolo. Neudělala jsem tak velkou chybu jako Petra. Bojovala jsem. Hodně to pro mě znamená," řekla Shiffrinová, která ve Světovém poháru celkově oslavila 71. vítězství.

Na rozdíl do Dubovské se nedostala do bodované třicítky Gabriela Capová. Z 63 slalomářek obsadila v 1. kole 51. místo s mankem více než pěti sekund na nejlepší.

Další slalom SP je na pořadu až za měsíc 29. prosince v rakouském Lienzu. Příští týden se rozjedou v kanadském Lake Louise rychlostní disciplíny s Ester Ledeckou.

Zdroj: ČTK
Další zprávy