Přehlídka nazvaná Český a římský král Václav IV. má podtitul Gotické umění krásného slohu kolem roku 1400 a potrvá do 3. listopadu. Podle autorů je jednou z kulturních událostí roku na Pražském hradě. Obsahuje mnoho zápůjček z Evropy i zámoří.
Jeden z kurátorů, historik umění Jan Royt, vysvětluje, že umělecký styl vznikající na přelomu 14. a 15. století byl veskrze mezinárodní. Krásný sloh vycházel ze spojení smyslové a duchovní stránky zobrazovaného života.
V malířství a sochařství se rozvinul typ izolované, štíhlé, esovitě prohnuté postavy s kultivovaným výrazem ve tváři a vyváženou ladností bohatě řaseného roucha. Umění kolem roku 1400 na hradní výstavě dokládají sochy madon a piety z českých i zahraničních sbírek.
Přehlídka začíná seznámením s osobností krále, jeho manželkami, styky i s jeho složitou osobností. Podle hlavního autora projektu Jaroslava Sojky byla stejně spletitá jako situace v říši, mezi Anglií a Francií, na papežském stolci, na univerzitě a v zemích Koruny české. Král se těšil ze svých hradů, lovu a krásy umění, v oblibě měl iluminované rukopisy, jak se diváci přesvědčí na výstavě. Ta rovněž dokládá, že Václav i jeho žena Žofie byli velkými zastánci Jana Husa. Však Václav IV. vládl právě v době poznamenané Husovým učením a jeho upálením v Kostnici.
Zápůjčka z New Yorku
Výstava ukazuje korunovační klenoty, představuje architektonické fragmenty ze svatovítské katedrály, která v době Václavově ještě neměla dokončenou hlavní klenbu.
Dále návštěvníci uvidí kopie reliéfů z triforia v katedrále, kam se běžně nelze dostat, či nově zhotovenou kopii konzole s motivem Adama a Evy.
Ani ta obvykle není k vidění, neboť se nachází za oltářem. Kopie vznikla na 3D tiskárně a restaurátoři ji kolorovali.
Z významných výpůjček lidé spatří Sedleckou a Velkobítešskou monstranci, relikviář sv. Markéty z Břevnovského kláštera, poprsí sv. Petra a Pavla z Arcibiskupského paláce v Praze, dále kasuli zvanou Rokycanská, žezlo Humboldtovy univerzity v Berlíně, picí roh z Drážďan nebo jezdecké sedlo z Metropolitního muzea v New Yorku.
"Jako příklad přebírání katedrálních motivů mohou posloužit prolamované kachle z hradu Melice. Krásné jsou i figurální vitraje z gotických oken a jemností vyniká soubor pohřebních rouch ze sbírek Pražského hradu, jednoho z nejvýznamnějších souborů středověkých textilií na světě," doplňují pořadatelé.
600 let od úmrtí českého a římského krále
Václav IV. se narodil roku 1361, náhle zemřel 16. srpna 1419 na Novém Hrádku u Kunratic ve věku 58 let, možná na infarkt myokardu nebo epileptický záchvat. Na Pražském hradě jej dodnes připomínají Václavovy síně ve Starém královském paláci, kde žil se svou první chotí Johannou Bavorskou i druhou ženou Žofií Bavorskou.
Historik Jiří Spěváček ve své monografii napsal, že Václav IV. měl "dvě tváře charakteru i jednání". První byla "přirozená, klidná", druhá "emotivní, drsná, ba divoká".
Na jedné straně byl předposlední Lucemburk na českém trůně výborným společníkem, moudrým a zdvořilým knížetem, sečtělým se znalostí cizích jazyků a velkou knihovnou. Na druhou stranu se postupně měnil v agresivního cholerika a alkoholika.
Chyběla mu koncepce a důslednost, které nahrazoval impulzivností. Syn "otce vlasti" Karla IV. byl nervově labilní, často jednal v afektu, upadal do depresí. Na českém trůně strávil do té doby rekordních 41 let, vládl tak o devět let déle než jeho otec.
Před Václavem IV. stály nemalé úkoly. Kontinentem otřásalo papežské schizma, král měl spory s církví, vyšší šlechtou či členy lucemburského rodu. Vše vyvrcholilo první pražskou defenestrací a začátkem husitské revoluce.
Václav IV. už nezažil bratrovražedné boje mezi přívrženci kalicha a katolíky, které pustošily české království 15 let. První velké srážky vypukly v listopadu 1419, několik měsíců po jeho smrti, kdy radikální pražští husité vypálili velkou část Malé Strany. Války skončily až smutně proslulou bitvou u Lipan v květnu 1434.
Nešťastný král
Hodnocení Václava IV. bývá různé. Jeho současník, zaháňský opat Ludolf, jej nazval "katem Českého království a tyranem církve". Tomáš Štítný ze Štítného o něm napsal, že "dával nad sebů panovati ukrutnosti, smilstvu, opilství a dětinné mysli". Další současníci jej nazývali "líným a zbytečným králem".
Jiní v něm naopak viděli "moudrého a zdvořilého knížete". Augustinián Ondřej z Řezna v 15. století napsal, že sice byl zahálčivý a liknavý, ale měl "jemnocitnou povahu".
"Z jedné strany ho líčili co podlého ochlastu a zuřivce nesmyslného, našli se na druhé straně také hlasové, kteří v něm spatřovali velmi rozumně a dobře smýšlejícího mučedníka, jenž podlehl pouze nenávisti zlých lidí," uvedl ve svých dějinách František Palacký.
Podle spisovatele Jiřího Bílka, který o králi letos vydal knihu, Václava IV. a jeho život vystihuje adjektivum "nešťastný". Dle spisovatele "nikdy nepoznal, co je skutečné štěstí a radost, a když už ten pocit přišel, byl příliš krátký a vzápětí ho vystřídala další rána vedená do zad". Byl to tak "nešťastný král pro sebe i svou zemi".
Léta jeho panování jsou s odstupem vnímána jako svobodná pro umění a kulturu, a to v malířství, sochařství, literatuře či stavitelství. V době jeho vlády byly dokončeny mnohé významné stavby, třeba novoměstský chrám Panny Marie Sněžné, staroměstský kostel svatého Jakuba nebo Karlův most.
Za Václava IV. byl též uzavřen český překlad celé bible - přičemž čeština se po italštině a francouzštině stala třetím evropským jazykem, do něhož byla bible přeložena.
Dvakrát v zajetí
Václav, potomek Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické, se narodil 26. února 1361 v Norimberku. Král dbal o výchovu následníka trůnu, Václav IV. byl tak od dětství obklopen suitou vychovatelů a rádců. To se možná podepsalo na tom, že z něj vyrostl muž sice vzdělaný, avšak nejistý a nesamostatný.
Karel IV. se prvorozenému synovi snažil zajistit co nejlepší výchozí pozici. Na českého krále jej nechal korunovat už jako dvouletého, přičemž v 15 letech byl Václav otcovou zásluhou zvolen německým králem. V listopadu 1378 však Karel IV. zemřel. Potomek byl v necelých 18 letech vhozen do komplikované evropské politické situace.
Kromě papežského schizmatu nepanovala idyla ani v morem stižených Čechách. Plnění státnických povinností příliš neladilo s Václavovou náturou, často dával přednost lovu a zábavě. Zanedbáváním úřadu si proti sobě popudil představitele vysoké šlechty, kteří navíc vycítili příležitost zvýšit svůj vliv na úkor slabého panovníka.
Události zašly tak daleko, že v roce 1394 nespokojená šlechta krále zajala a pokoušela se vládnout jeho jménem. Václav byl osvobozen až díky zásahu nevlastního bratra Jana Zhořeleckého.
Zkušenost s vězněním si zopakoval ještě v letech 1402 až 1403. Tenkrát stál za jeho nuceným pobytem ve Vídni ctižádostivý bratr Zikmund, který se nechtěl spokojit s titulem uherského krále.
Nástup husitů
Nelichotivá byla nejspíš i role Václava IV. v případu svatého Jana Nepomuckého. Tohoto generálního vikáře nechal král v březnu 1393 zatknout, mučit a posléze dal jeho tělo vhodit do Vltavy.
Nespokojenost s Václavovým panováním se neomezovala pouze na českou šlechtu. V roce 1400 byl pro pasivitu zbaven titulu vládce Svaté říše římské. Byť mu koruna byla později vrácena, faktickou moc ztratil.
Poslední roky panování Václava IV. se nesly ve znamení nástupu husitského hnutí.
Král zpočátku s Janem Husem sympatizoval, o čemž svědčí Dekret kutnohorský, jenž v roce 1409 změnil poměry na pražské univerzitě ve prospěch přívrženců reformace.
Husova smrt v červenci 1415 ale dovedla České království na pokraj občanské války. Mistrovi stoupenci se střetávali s katolíky, někde docházelo k zabírání církevního majetku. Země čelila hrozbě, že proti ní bude podniknuta křížová výprava.
Václav se musel rozhodnout, na čí stranu se přikloní. Jeho váhavost vyústila v nešťastný kompromis: proti vyznavačům přijímání pod obojí nezakročil, ponechal jim ale pouze tři pražské kostely. Výsledkem byla nespokojenost na obou stranách.
Neúspěch krále skličoval. Stále častěji se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci.
Událost, která předznamenala éru husitských válek, král přežil jen o několik dní. Smrt jej dostihla 16. srpna 1419 na Novém Hradu u Kunratic.
Pohřben byl v klášteře na Zbraslavi, který však vyplenili husité. Při tom došlo také ke znesvěcení králových ostatků. Teprve v roce 1424 byl Václav uložen do královské krypty Svatovítské katedrály.
