Recenze - Umělecká díla, která můžete vidět na nové výstavě autorské dvojice Lukáš Jasanský a Martin Polák v pražské galerii NoD jsou mimořádně odporná, bezpohlavní, vyšeptalá a odpudivá.
Lukáš Jasanský a Martin Polák, kteří patří mezi nejvýraznější představitele české konceptuální fotografie - nazvali svůj nový cyklus Brussels Sprouts (Růžičková kapusta).
Snímky vznikly během workshopu v Evropském parlamentu a téma souboru je stejně prosté jako inspirativní. Polák s Jasanským fotili umělecká díla, která slouží k výzdobě prostor tohoto objektu, ať už jsou to kanceláře, chodby nebo konferenční sály.
Závěr je jednoznačný a sami autoři ho také pro časopis Umělec jasně formulovali. "Zjistili jsme, že to, co Evropu spojuje, je špatné umění. Špatné umění je všude stejné."
Špatné umění je ale jen vizualizovanou stránkou věci; za ní jdou v jedné řadě nevkus, estetická impotence a zřejmě i klientelismus. To možná vypovídá o mnoha věcech víc než kvanta mazanin na zdech a pseudoavantgardní sochy a objekty rozstrkané po koutech budovy.
Fotografie Jasanského s Polákem nic nepřikrášlují, naopak spíš tristní dojem ještě zvrhle umocňují. Jakoby si autoři sami na chvíli nasadili úřednické klotové rukávy. Snímky jsou technicky vzato černobílé, ale základní barevné spektrum tvoří ve skutečnosti odstupňovaná šedá.
Objekty jsou často zabírané z úhlu, společně s popiskami, instalačními lanky, sokly, různě nasvícené, takže je občas jejich silueta ještě trochu fantasmagoricky přízračně roztažená po zdi a už tak mentálně i fyzicky deformované věci deformuje ještě víc.
Stylově pestrá škála zobrazených děl vede od extatických sociálních motivů přes realistickou bustu Simona Bolívara po x-krát zkrotlou akademickou modernu. Fotografií menšího formátu je pětadvacet, ale vyvolávají dojem bezpočetnosti. Jsou nerámované, posazené stejně jako některé jejich předobrazy rovnou na stěnu. Forma je natolik sugestivní, až si člověk říká, jestli je něco takového vůbec možné.
Našinci celá věc připomíná katalogy oficiálních výstav bývalého socialistického bloku. Spolehlivým indikátorem kvality je, že po pěti minutách strávených ve společném prostoru začnete zívat.
Těžko najít rozdíl mezi Evropským parlamentem a Fridrich-Stadt-Palastem, odkud se v dobách minulých vysílalo Ein Kessel Buntes. Ani bruselskému kotlíku pestrost v určitém slova smyslu nechybí, ale mrazí z ní za krkem stejně jako z té východoněmecké.
Závěr je zřejmý: reprezentativní úřednické budovy a státní instituce v Evropě, potažmo na celém světě jsou na tom pravděpodobně všude stejně - bez ohledu na dobu, režim a topografickou příslušnost. A to je věru cenná informace, i když její přijetí nutně neznamená vstup do fanklubu Václava Klause.
Pro příklad ostatně netřeba chodit daleko. Loni v říjnu byl pod záštitou premiéra Topolánka, místopředsedy vlády Vondry i ministra Schwarzenberga slavnostně otevřen v Bruselu Český dům a absolutně prvním vystavujícím se tu stal Tomáš Bím, resp. jeho svět opuštěných antukových kurtů a zátiší z doby starých zlatých národních států.
Signatář prohlášení volimklause.cz a epigon Kamila Lhotáka je sice trochu jiný kalibr, ale základní poselství zůstává.
Lukáš Jasanský - Martin Polák: Brussels Sprouts. Prostor NoD, Praha 1. Výstava se koná do 11. května.