"Doufám, že eliminace soutěžení může mít za výsledek pouze vlídnější a méně stresující pracovní prostředí," říká Valentýna Janů, jedna z vybraných umělkyň. Společnou výstavu, naplánovanou na podzim v brněnské Moravské galerii, považuje za dostatečnou výhru.
Podobně to vidí i ostatní finalisté, kterými jsou Robert Gabris, Jakub Jansa, Anna Ročňová a umělecký "ne-kolektiv" Björnsonova.
Rezignaci na soutěžení poprvé vyhlásili finalisté z minulého roku. Pořadatelé Ceny Jindřicha Chalupeckého uvažují, že napříště nebudou čekat na vůli umělců a novému trendu rovnou přizpůsobí pravidla.
"Letos máme už 32. ročník. Pravidla se měnila několikrát, ale záměr byl vždy stejný: podpora umělců, jejich zviditelnění i zapojení do mezinárodní sítě. Nezáleží na tom, jestli se bude vybírat vítěz," říká ředitelka Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karina Kottová, která se těší na celoroční práci s letošní skupinou umělců.
Kromě brněnské přehlídky by se měla uskutečnit například sólová výstava každého z finalistů v liberecké Oblastní galerii. S ohledem na protiepidemická opatření se počítá s větším zapojením internetového prostředí.
Je to naopak
Když se loni Chalupeckého cena poprvé odehrála bez laureáta, objevily se pochyby, zda má potom soutěž smysl.
"Je to naopak, Chalupecký nabírá na hodnotě," myslí si letošní finalista Jakub Jansa, jednatřicetiletý absolvent pražské UMPRUM, který kombinuje instalace, videa a performance.
"Mám pocit, že když se nebude vybírat laureát, zůstane tak mnohem víc pozornosti pro umělecké dílo. Bude to možná těžší pro diváka, ale každý si bude moct najít svého vítěze," zdůvodňuje sochařka Anna Ročňová, proč také hlasovala pro zrušení vyhlašování.
I Ročňové bude letos jednatřicet let a studovala UMPRUM. V poslední době opouští klasické sochařské prostředky a orientuje se na přírodniny.
Podle poroty "prozkoumává hranice a průsečíky městského a přírodního prostředí, zpochybňuje pojem umělosti a obrací se k nečekaným a přehlíženým přírodním formám".
Další z finalistů Robert Gabris, narozený roku 1986, vystudoval scénografii v Bratislavě. V magisterském studiu pokračoval na akademii ve Vídni. Vytváří kresby, které často přesahují do instalace a performance.
Také on vidí výhodu v tom, že odpadá stres ze soupeření. "Nominovaní umělci získávají volnost, a mohou se tak soustředit na práci bez napětí, že musí vyhrát," argumentuje.
Valentýna Janů je nejmladší z finalistů. Sedmadvacetiletá absolventka oboru fotografie na FAMU studovala také na pražské Akademii výtvarných umění, kombinuje výpravné videosnímky s instalací.
Posledním finalistou je skupina Björnsonova, pojmenovaná podle bratislavské adresy bytu, ve kterém se spřátelení umělci od roku 2015 scházeli a tvořili. Skupina je otevřenou platformou, na jejím chodu se podílí mnoho umělkyň a umělců z pražské, berlínské, bruselské a bělehradské scény.
"Říkáme si ne-kolektiv, například abychom vzbuzovali otázku, co je vlastně kolektiv, co asociuje pojem kolektivizace. Hlavně je nás ale mnoho, někteří jsou více aktivní, jiní v tuto chvíli vůbec ne. Je to síť lidí, kteří spolu spolupracovali nebo právě spolupracují," popisuje Zuzana Žabková, která se s pěti dalšími umělkyněmi z Björnsonovy přihlásila do Chalupeckého ceny. Také tato skupina usilovala, aby se soutěž uskutečnila bez vyhlášení vítěze.
Umění a aktivismus
V tomto postoji nejsou čeští umělci výjimkou. Například finalisté britské Turner Prize v roce 2019 požádali porotu, aby mohli cenu převzít společně. Jejich výstava pojednávala o společensko-politických tématech, jako jsou migrace nebo mučení zajatců v syrských vězeních, a umělcům přišlo nevhodné, aby pozornost vzbudilo jen "vítězné" téma.
Rovněž autoři vybraní do letošní Chalupeckého ceny volí aktuální společenská témata. Mezinárodní porota, která vybírala z téměř 90 portfolií, na nich oceňuje "prolínání uměleckých a aktivistických pozic". Umělci se zabývají například otázkami klimatu, technologií, genderu či patriarchálním uspořádáním světa.
Odmítnutí soutěžení je možná přirozeným vývojem. "Takový trend je už delší dobu patrný i v jiných zemích. Je to jistě známka vzájemného respektu," myslí si kurátor Radek Wohlmuth. "Je jasné, že ve výtvarném umění, na rozdíl třeba od atletiky, není možné objektivně určovat vítěze. Přes to všechno svým jednáním v podstatě podvracejí princip soutěže, tak jak byla na počátku vytvořena. Jakkoli je mi nekonfrontační přístup sympatický, dokážu si představit, že to někdo může nazývat alibismem nebo zpochybňovat smysl celé akce," dodává.
Kunsthistorik, kritik a pedagog Tomáš Pospiszyl vnímá proměnu Chalupeckého ceny jako další vývojový krok. "Za posledních třicet let se výtvarné umění změnilo. Už to nejsou jen obrazy a sochy, ale i další typy uměleckých projevů. To po roce 2000 u těch, kdo sledovali Cenu Jindřicha Chalupeckého, vyvolávalo velké znepokojení, ale dnes už to bereme jako samozřejmost," myslí si Pospiszyl.
Podle něj se proměňuje nejen umění, ale také pojetí toho, kdo je umělec, jak pracuje a kterak se vztahuje ke svému okolí. "Čím dál častěji se objevují umělecké kolektivy a charakter tvůrčí činnosti některých tvůrců je v rozporu se stávajícím soutěžním charakterem ocenění. Myslím, že si na to za pár let také zvykneme, stejně jako na další proměny, ke kterým v budoucnosti dojde," dodává Pospiszyl.
Nevýznamnější česká cena pro mladé umělce do 35 let, kterou založil tehdejší prezident Václav Havel s umělci Jiřím Kolářem a Theodorem Pištěkem, je udělována od roku 1990. Součástí ocenění je studijní pobyt v New Yorku. Kdo z finalistů poletí za oceán, se stejně jako loni rozhodne losem. Společná výstava začne v Moravské galerii 23. září.
Zároveň s výstavou finalistů se na stejném místě uskuteční i výstava zahraničního hosta soutěže. Letos jsou jimi Daniel Fernández Pascual a Alon Schwabe, působící pod názvem Cooking Sections. Pro Brno si připraví pokračování projektu Salmon: A Red Herring, jejž představili loni na podzim v londýnské Tate Britain. Tam potrvá do 28. února 2021.
