Londýn - V londýnské Tate Britain byla zahájena výstava čtyř kandidátů, kteří usilují o letošní Turnerovu cenu. Vítěz ocenění pro britské výtvarné umělce do 50 let, jemuž cena přinese sumu 25 tisíc liber, bude v galerii vyhlášen 6. prosince.
Tentokrát však chybí podstatná součást prestižního klání, která tvoří jeho auru. Jestliže tradičně se mluví o tom, kdo z finalistů položil opět otázku o hranicích moderního umění, letos se dostal do popředí spíš spor pořadatelů s médii, která musela podepsat formulář, že fotografie z výstavy nepoužijí tak, aby mohly vyvolat negativní reklamu klání.
Čtěte také:
Letošní Turnerova cená má skandál: je málo skandální
Noviny i agentury včetně Reuters v reakci na to chtěly bojkotovat zahajovací ceremoniál a organizátoři nakonec ustoupili s tím, že podmínky se ještě změní. Což je celé poněkud paradoxní právě proto, že renomovaná cena letos již od květnového vyhlášení shortlistu řeší opačný problém, než byla zvyklá. Nic kontroverzního totiž podle komentářů nenabízí a není tak jasné, co by se dalo "zneužít", pokud to není právě kritika finalistů.
Nejenže jsou letošní adepti na cenu podle ohlasů příliš staří, ale hlavně dílo většiny z nich je přinejlepším solidní, a rozhodně nijak novátorské - což se v britském kulturním a mediálním prostředí považuje takřka za zločin. Skoro se tak zdá, jako by organizátoři chtěli médiím obstrukce trochu vrátit a zároveň si opět tím zajistit zájem veřejnosti.
Nový neurotický realista
Nejvíc to od novinářů schytal devětačtyřicetiletý Dexter Dalwood, i když na první pohled by jeden řekl, že jeho dílo vypadá jako ideální adept na cenu. Dalwood maluje místa, kde zemřely nebo byly zabity známé osobnosti showbyznysyu a politiky: Jimi Hendrix, Kurt Cobain, Polanského manželka Sharon Tate nebo zbrojní expert David Kelly.
Žádné z těchto míst prý přitom nenavštívil a konstruuje je jako „mediální realitu" podle zpráv a fotografií. Jména celebrit uvedená vždy v názvech přitom kontrastují s tím, že na obrazech žádné postavy a tváře nejsou.
Malíře podporuje reklamní mogul Charlese Saatchi, který stál za úspěchem nastupující generace mladých britských umělců. Dalwooda propaguje jako představitele vlny „nových neurotických realistů". Podle Guardianu je to však první nominovaný autor, který by potřeboval transplantaci talentu.
Možná pod dojmem toho se Dalwood pokusil „zaktualizovat" a kromě portrétů vystavuje i protiválečný obraz White Flag parafrázující slavné dílo Flag Jaspera Johnse - amrickou vlajku s hvězdami a pruhy, kterou americký popartista na této ikoně moderního umění v 50. letech jen „překopíroval" na plátno.
Dalwood ji namaloval na zeď v irácké Fallúdži - městě, proti kterému vedli Američané v letech 2004 a 2006 dvě z největších ofenzív. Část výjevu (opět bez figur) je inspirována počítačovou střílečkou Six Days In Fallujah, která byla nakonec stažena z prodeje. Kus vojenského vozidla, jež je vidět v rohu, má zase svým dekorem odkazovat Delacroixovy orientální motivy ze slavného obrazu alžírských žen.
Televizní historie a palčivá melancholie
Londýnská skupina Otolith, kterou tvoří dvaačtyřicetiletá umělkyně Anjalika Sagar a o dva roky starší teoretik Kodwo Eshun, naopak zůstala zcela věrná svým tématům, i když to po vyhlášení nominací schytala možná ještě hůř - coby „příliš akademická".
Ve svém díle se duo zabývá problémy třetího světa i utopickými idejemi, které se pokoušely uvést v život země v Asii, Africe i ve střední a východní Evropě. Pracují s archivními a historickými materiály, esejistické výsledky svých výzkumů nejčastěji zaznamenávají na video.
Pro výstavu vytvořili 26 minutový film inspirovaný nikdy nerealizovaným scénářem indického režiséra Satyajita Raye. Kombinují v něm staré černobílé archivy a nové záběry a pokusili se tu prý zachytit „předsudky i zrestaurovat fascinující momenty televizní historie".
Relativně lépe dopadly v hodnocení dvě nominované ženy, Susan Philipszová a Angela de la Cruz. První z nich, čtyřiačtyřicetiletá, momentálně v Berlíně usazená Skotka se jako vůbec první umělec do finále soutěže dostala za zpěv. Sólově a bez nástrojů nazpívává barokní písně, lidovky i známé songy včetně Nirvany a Radiohead. Záznam pouští na veřejných místech velkoměst od mostů přes zákoutí až po reproduktory v Tescu, čímž podle poroty "přehlušuje každodenní hluk, vyvolává kolektivní i subjektivní vzpomínky a meditativní introspekce".
Pro expozici v Tate navrhla zvukovou instalaci Lowlands, ve které znějí z tříkanálového sound systému skotská lamenta ze 16. století, jež galerii naplňují „palčivou melancholií".
Pomačkané obrazy a postele
Poslední finalistka Angela de la Cruz se popasovává s tématem přílišné formálnosti obrazu a jeho smrti. Pětačtyřicetiletá Londýňanka si klade otázku „Kdy už malba není malbou?" - což vypadá tak, že vytváří velká jednobarevná plátna, která před vystavením „syrově i ironicky" mačká, muchlá, drtí a destruuje.
Navíc je pak často v galeriích ledabyle umísťuje do rohů nebo je ponechává zborcené v prostoru, takže ve výsledku vše působí jako kabáty na věšáku nebo „sochy emocí, jež do proměny vložila". Na první pohled to někdy vypadá, jako by výstavu napadli vandalové.
Pokud některá z favoritek médií vyhraje, mohla by minimálně narušit mužskou hegemonii Turnerovy ceny, kterou od jejího založení získaly pouze tři umělkyně.
Turner Prize se udílí od roku 1984 jako barometr toho nejsoučasnějšího dění a pravidelně rozdmýchávala debaty o identitě moderního umění. Stejně tak byla obviňována, že upřednostňuje politicko-občanské postoje.
Této kontroverzní poloze svědčila vítězství excentriků, jako byl Damien Hirst nebo duo Gilbert a George (mimochodem jejich díla jsou nyní k vidění v Praze v rámci projektu Dekadence NOW) a také se shodovala s nastavením britských médií, která tradičně vyhledávají nová jména a překvapivé impulsy.
Cenu za rok 2007 získal Mark Wallinger za přesnou repliku stanoviště protiválečného demonstranta Briana Hawa. V dalších letech už ale začala vítězit méně nápadná a kontroverzní díla. Aspoň na poměry ceny, která přidělila vítězství rozházené posteli Tracey Eminové nebo pravidelně blikajícímu světlu v prázdné místnosti, jak dodnes neopomíná zmínit žádná zpráva o tomto klání.
Čas provokací je pryč
Soutěž se sice snaží udržet punc neodhadnutelnosti, ale v souladu se současnými trendy se stále víc se projevuje příklon k „domáčtější" tvorbě nebo k subtilnějším tématům. Recenzenti ostatně připouštějí, že čas provokatérů 90. let je nenávratně pryč a že věk vítězů roste už delší dobu.
Někteří dokonce uznávají, že dnes není nic zprofanovanějšího než provokace a že výběr čtyřicátníků může být dobrou reakcí na „trend mládí a novosti, který je kokainem současné společnosti". Nicméně takřka všichni trvají na tom, že právě vybraní autoři patří spíš ke standardu výtvarného provozu a klidně se mohli v nominacích objevit už dřív.
Jestli chtěla jury vybrat zavedené tvůrce, měla prý zvolit třeba art-teroristu Banksyho, který sice dávno patří k celebritám, ale letos se úspěšně pokusil rozšířit záběr para-dokumentem Exit Through the Gift Shop.
