Londýn - Renomovaná Turnerova cena řeší opačný problém, než byla zvyklá. Nejenže jsou letošní adepti podle prvních ohlasů staří, ale hlavně dílo většiny z nich je přinejlepším solidní a rozhodně nijak novátorské - což se v britském kulturním a mediálním prostředí považuje skoro za zločin.
Shortlist čtyř kandidátů, kteří budou usilovat o prestižní ocenění pro britské výtvarné umělce do 50 let, byl zveřejněn v úterý. Nominovaní představí svoje práce od 4. října v londýnské Tate Britain. Vítěz - jemuž cena přinese zvýšenou pozornost a k ní sumu 25 tisíc liber - tu pak bude vyhlášen 6. prosince.
Turner Prize se udílí od roku 1984; byla založena jako barometr toho nejsoučasnějšího dění a pravidelně rozdmýchává debaty o identitě a hranicích moderního umění. Často vyvolávala diskuse, co ještě vůbec lze za současné umění považovat, a stejně tak byla obviňována, že upřednostňuje politicko-občanské postoje a gesta před výtvarným pojetím.
Této kontroverzní poloze svědčila vítězství excentriků, jako byl Damien Hirst nebo duo Gilbert a George, a také se shodovala s nastavením britských médií, která tradičně vyhledávají nová jména a překvapivé impulsy.
| Čtěte také: Turnerovu cenu dostal Skot, kterého inspiruje středověk Turnerovu cenu získal Mark Leckey. Za Homera Simpsona |
Cenu za rok 2007 získal tehdy osmačtyřicetiletý Mark Wallinger za přesnou repliku stanoviště protiválečného demonstranta Briana Hawa. V dalších letech už ale vítězila méně nápadná a kontroverzní díla.
Ve výběru poslední doby se tak dá vysledovat jistá umírněnost; aspoň na poměry ceny, která přidělila vítězství rozházené posteli Tracey Eminové nebo pravidelně blikajícímu světlu v prázdné místnosti. Soutěž se sice snaží udržet punc neodhadnutelnosti, ale stále víc se projevuje příklon k „domáčtější" tvorbě a k subtilnějším tématům. Letos se tento trend znovu potvrdil a vyvolal u britských médií až nervózní reakci.
Recenzenti nad letošním seznamem sice připouštějí, že čas provokatérů z 90. let je nenávratně pryč a že věk vítězů roste už delší dobu. Někteří komentátoři dokonce porotce chválí, že reflektují proměny společenského kontextu. Uznávají, že dnes není nic zprofanovanějšího než provokace a že výběr zralých čtyřicátníků může být dobrou reakcí na „trend mládí a novosti, který je kokainem současné společnosti".
Nicméně takřka všichni trvají na tom, že právě vybraní autoři patří tak jako tak spíš ke standardu výtvarného provozu. Klidně se mohli v hledáčku poroty objevit už dřív, protože jejich rukopis se nemění, a rozhodně prý nejsou zajímaví ničím, co by nastartovalo nové směřování ceny - pokud už na ně tedy nastal čas.
Jestli chtěla jury vybrat zavedené tvůrce, měla rozhodně mezi kandidáty zvolit art-teroristu Banksyho, který sice dávno patří k uměleckým celebritám, ale letos se úspěšně pokusil rozšířit svůj záběr filmovým para-dokumentem Exit Through the Gift Shop.
Nejvíc to od novinářů schytal devětačtyřicetiletý Dexter Dalwood, i když na první pohled by jeden řekl, že jeho dílo vypadá jako ideální adept na Turnerovu cenu. Dalwood maluje místa, kde zemřely nebo byly zabity známé osobnosti showbyznysyu a politiky: Jimi Hendrix, Kurt Cobain, Polanského manželka Sharon Tate nebo zbrojní expert David Kelly.
Žádné z těchto míst prý přitom nenavštívil a konstruuje je jako „mediální realitu" podle zpráv a fotografií. Jména celebrit uvedená vždy v názvech přitom kontrastují s tím, že na obrazech žádné postavy a tváře nejsou.
Malíře navíc podporuje reklamní mogul Charlese Saatchi, který stál v 90. letech za úspěchem zmíněné nastupující generace mladých britských umělců v čele s Hirstem. Dalwooda propaguje jako představitele vlny „nových neurotických realistů". Podle Guardianu je to však první autor nominovaný na Turnera, který by potřeboval transplantaci talentu.
O mnoho lépe si nevede ani „příliš akademická" londýnská skupina Otolith, kterou tvoří dvaačtyřicetiletá umělkyně Anjalika Sagar a o dva roky starší teoretik Kodwo Eshun.
Ve svém díle se zabývají problémy třetího světa, stejně jako utopickými idejemi, které se pokoušely uvést v život země v Asii, Africe i ve střední a východní Evropě. Logicky tak pracují i s archivními a historickými materiály, esejistické výsledky svých výzkumů nejčastěji zaznamenávají na video.
Relativně nejlépe naopak dopadly podle ohlasů nominované ženy, Susan Philipszová a Angela de la Cruz.
Čtyřiačtyřicetiletá, momentálně v Berlíně usazená Skotka Philipszová se do finále prestižní výtvarné soutěže dostala za zpěv. Sólově a bez nástrojů nazpívá barokní písně, lidovky i známé songy včetně Nirvany a Radiohead a tento záznam pak pouští na různých veřejných místech - od mostů přes promenádu a zákoutí velkoměst až po reproduktory v supermarketech Tesco.
Snaží se tím dokreslovat i měnit dané prostředí; a podle poroty "přehlušuje každodenní hluk, vyvolává kolektivní i subjektivní vzpomínky a meditativní introspekce".
Pětačtyřicetiletá Angela de la Cruz se pak podle jury „syrově i ironicky" popasovává s tématem smrti obrazu nebo minimálně jeho formálností. Tato Londýňanka vytváří velká jednobarevná plátna, která ale před vystavením mačká, muchlá, drtí a destruuje.
Navíc je pak často v galeriích ledabyle instaluje, umísťuje do rohů nebo je ponechává zborcené v prostoru, takže ve výsledku vše působí jako kabáty na věšáku nebo sochy emocí, jež do „proměny" vložila. Na první pohled to skoro vypadá, jako by její výstavu napadli vandalové.
Pokud některá z favoritek médií vyhraje, mohla by minimálně narušit mužskou hegemonii Turnerovy ceny, kterou od jejího založení získaly pouze tři umělkyně.
