Tomáš Vaněk je především mistr špricu a jeho drobným puristicky čistým černobílým perspektivním obrazům, stříkaným přes šablony, se v oboru vyrovná máloco. Vaňkovou výstavou byl zahájen provoz Hunt Kastner Artworks, nového prostoru pro výtvarné umění v pražských Holešovicích, který tak rozšířil počet stávajících malých, ale z nějakého důvodu zajímavých galerií jako jsou například Display nebo Vernon, ke kterým se časem také dostaneme.
Škoda není Lada
Tomáš Vaněk /1966/ člen výtvarné skupiny Bezhlavý jezdec, vystavuje od roku 1996 a patří na naší výtvarné scéně mezi ostřílené matadory. Získal Cenu Jindřicha Chalupeckého za rok 2001. Do obecného povědomí veřejnosti se asi nejvýrazněji zapsal právě v souvislosti se svou výstavou ve Veletržním paláci, která následovala po udělení této ceny.
V interiéru moderní sbírky Národní galerie tehdy nastříkal na zdi erotické parafráze notoricky známých Ladových kreseb a vyvolal tím na naše poměry ostrou diskusi na téma autorských práv a umělecké svobody. Jeho obrazy byly tehdy zakryty. On pak zanedlouho nato do posledního šroubku rozebral automobil Škoda 120, všechny ty součásti položil na papír a výsledek použil jako šablonu pro práci, kterou vystavil pod názvem Škoda není Lada.
Vaněk se obecně věnuje hlavně konceptuálním projektům, které sám nazval participy, protože jimi participuje na konkrétním místě či situaci. Na zdi nastříká elektrické vedení, zásuvky, skobičky, falešné domovní zvonky, na dveře kolem kliky dosprejuje stíny, na prázdnou nástěnku třeba špendlíky a to tak, že si při zběžném pohledu nevšimnete, že jde "jen" o obraz.
Když se dívám na televizi, nepřemýším
"říká" Vaněk v ne/názvu své výstavy. Co na ní najdete? Popravdě řečeno to, co obvykle. Třeba drobnou instalaci - tentokrát zeď s věšáčky, Multiple Boxes - sprejované vzorníky šablon vztahující se k vybraným participům z let 2005, mezi kterými jsou ramínka, orientační šipky, vypínače, háčky nebo napínáčky.
Asi nejvíc pozornosti, kromě několika závěsných obrazů, přitáhnou lineárně prořezané míče a gumové hračky, které vytvářejí cosi jako 3D šablony, určené ovšem k dívání. Čím dál tím větší prostor u Vaňka v poslední době dostává i Particip č. 39.
Formuloval jej takto: Sbírám popisy situací v jedné větě, o kterých by se dalo říci, že je zažíváme téměř všichni. Jaké? Třeba tyto: "Pokaždé, když používám lepící pásku, nikdy nemůžu najít naposledy ustřihnutý konec." "Do dveří, které se otevírají táhnutím, často tlačím a tahám za ty, do kterých se má tlačit." Ten, koho něco takového napadne, může svou univerzální větu postat na e-mail: [email protected]. Třeba se časem dostane do galerie a Tomáš bude mít navíc radost.
Opakování je matka moudrosti
Vladimír Kokolia, u kterého Vaněk na akademii studoval, do svého blogu před časem napsal tuto sebereflektivní a ve výsledku i trochu sarkastickou poznámku. "Tomáš Vaněk mi jednou, když jsem se po bůhví kolikáté ve škole opakoval, připomněl, že se opakuju. Uvedl k tomu příhodu, jak se někdo jiný, to je jedno kdo, opakoval, a jak to bylo sice milé, ale taky hrozné. Naštěstí se i Tomáš se svou výtkou včetně té veselé příhody opakoval. Neříkal jsem to už?"
Inu, ať říkal, nebo ne, Tomáš Vaněk se neopakuje jen co se mluveného slova týče. Je pravda, že jeho výstava prakticky nic nového nepřinesla. Asi ho úplně nepotěším, když napíšu, že je hezká. Celkem mě mrazí, když si uvědomím, že spíš než pět pé má pro mě tři á. Je adaptabilní, antiseptická a akademická. To vše samozřejmě jen "svým způsobem", ale je to tak.
Vaněk se, zdá se, začíná prezentovat čím dál tím víc stejně. A není to jen tím, že je zvyklý přemýšlet konceptuálně. Snad na to má nárok, ale kdyby se z toho opravdu stalo pravidlo, byla by to škoda. Dokonce velká. Graffiti se podle něj vyčerpalo a přepadlo do estetiky. To je fakt, i na ulici, stejně jako v galeriích, se ze sprejerů stávají akademici. Ale narozdíl od těch galerijních akademiků, ti streetakademici vědí, že to jednou a poměrně brzy - skončí.
/hunt kastner artworks, Kamenická 22, Praha 7, do 15.února 2006, po domluvě na tel. 603 525 294 nebo 777 571 306/
