Praha - Vzít vnoučky, pomalu brouzdat předvánoční Prahou plnou řvavých komerčních lákadel - a tu hle, spatřit známé obrázky Josefa Lady, plné sněhu, a přesto starosvětsky hřejivé.
To je cíl, se kterým se netají organizátoři velké výstavy v Obecním domě, která připomíná 120. výročí narození a 50. výročí úmrtí jejich autora.
"Není to výstava badatelská, ale jubilejní," říká Pavla Pečinková, kurátorka výstavy, která se koná do 3. února.
Retrospektivu Ladova díla uspořádala před devíti lety v Jízdárně Pražského hradu společnost Gallery. Úspěšná výstava tehdy nabídla rozsáhlý materiál - víc než tisícovku děl včetně méně známé části jeho tvorby. I na ní se podílela kurátorka Pečínková.
A přestože tentokrát ohlašuje ještě větší diváckou vstřícnost, ani její současná expozice neukazuje Ladu jen coby popisného realistu, ale také jako příslušníka generace předválečné avantgardy. V části výstavy jsou díla Josefa Čapka, Jana Zrzavého či Jindřicha Štyrského, jež poskytují Ladovu dílu symbolickou konfrontaci.
Nové výtvarné směry ovšem Ladu nepřiměly k následování; osvojil si vlastní styl charakteristický výraznou linkou. Obecní dům ukazuje všechny jeho polohy a oblasti působení - volné malířské kompozice i humoristické kresby, karikatury, ilustrace, tvorbu pro děti, scénografické návrhy, plakáty a reklamní letáky.
Objevem mohou být rané karikatury či sešity s kresbami z učňovských let, které byly dlouho autorem považovány za ztracené. Pochopitelně nemůžou chybět známé motivy - vodníci, ponocní a koledníci, kocour Mikeš i další protagonisté Ladova imaginárního světa.
S jeho tvorbou se setkávají obyvatelé téhle země už od dětství a provází je po celý život; od pohlednic po obaly brambůrků. Tak těsně, že si ani nepokládají otázku, čím nám/jim připadají jeho výjevy tak blízké.
Ani odborníci se zatím příliš neptají, proč se zrovna Lada stal "národním umělcem". Proč je pro nás jeho dílo výrazem národních archetypů i obrazem kolektivního podvědomí. Respektive co si z Lady vybíráme a co to říká o české povaze...
Ladova tvorba leží v základech kultury vznikajícího československého státu. Stejně jako Jaroslav Hašek, kterého potkal podobný osud. Obrázek Švejkova usměvavého obličeje od Lady na keramickém soudku s mottem To chce klid.
Jenže Ladovy obrazy nejsou tak idylické, jak se zdají na první "pohodlné" čtení. Pod povrchem jeho hospodské rvačky je i česká nenávist stejně jako metafora nikdy nekončícího chaosu a boje.
Jeho ponocný je o vánoční noci beznadějně sám a Ladova zabíjačka neukazuje jen pašíka a vonící jitrnice, ale i základní řád světa, výměnu života za život.
Ladovy výjevy jsou hlubší, existenciálnější, ale zároveň nevázanější a bakchanálnější, než je všeobecně sdílený výklad.
To dobře ví i laureát Chalupeckého ceny Tomáš Vaněk, který Ladovým figurám přimaloval obří pyj, indiánovi vrazil do ruky skleničku a žena sklánějící se nad synovu postýlku od něj dostala obří poprsí zvíci naší pramáti Věstonické Venuše.
|
