Rozhovor - "Neviděl jsem moc inscenací podle svých textů. Nesnesu je poslouchat, je to jako slyšet záznam vlastního hlasu. Dneska večer jsem ale v klidu, protože nebudu rozumět," prohlásil německý spisovatel Thomas Brussig bezprostředně předtím, než se vydal do pražského Divadla Komedie, kde inscenují adaptaci jeho nejslavnějšího románu Hrdinové jako my.
Titulní postava, neschopný Klaus Uhlzscht, který se z nedostatku lepší perspektivy dal ke Stasi, aby nakonec svým penisem zboural Berlínskou zeď, je ale jen jedním z mnoha Brussigových charakterů, které poznamenal život v NDR.
Čtěte také:
V Komedii se obřím údem bourá řád kolektivního kýče
Ať jde o partu teenagerů ze Sonnenallee, jejichž dospívání ostalgicky pojednal v novele Na kratším konci ulice, nebo prolínající se osudy Výchoďáků a Zápaďáků v přelomovém roce 1989, Brussig nepřestává testovat různé způsoby, jak se vztáhnout k diskutabilní minulosti.
Zkouší zuřivou grotesku, melodrama i monolog tupého fotbalového trenéra v miniatuře Život až po chlapy - ale i když dokáže vše podat s popovou lehkostí, nemá nikdy v úmyslu konejšit.
Jak se vůbec stavíte k divadelním inscenacím svých próz?
V Německu bylo populární nastudování Hrdinů jako my, které v roce 1996 vytvořil Peter Dehler, hrálo se snad na padesáti místech. Na rozdíl od mého textu bylo více zaostřené na kabaretní a komickou stránku věci. Ovšem postupem času se tenhle moment vysmívání vyčerpá a čím víc se vzdalujeme NDR, vynořuje se pochopitelně otázka: Proč znovu inscenovat Hrdiny jako my? Odpověď na to mi může dát i představení v Divadle Komedie, protože muselo najít novou cestu, na to se hodně těším.
To vlastně předbíhá moji druhou otázku, protože Hrdinové jako my se právě dají číst buď jako sexuální groteska, nebo jako kritika systému.
Jak jsem řekl, Dehler rozvinul tu komickou stránku a akcentoval sexuální neschopnost hlavního hrdiny jako neschopnost obecně lidskou. Tehdy to ještě bylo svým způsobem provokativní, ale s rozšířením internetu a postupnou pornografizací všech oblastí to už působí jenom úsměvně. Dříve Hrdinové jako my ještě vyvolávali debatu o dobrém vkusu, dnes jsou hluboce v normě.
Zmínil jste, jak se proměnilo vnímání vašeho dnes již patnáct let starého románu. Jak se obecně proměnila umělecká reflexe NDR v Německu? Přece jenom už uplynulo dvacet let…
Názorů na NDR je asi tak stejně jako lidí, kteří v ní žili. Pokud ale mohu soudit, tak přemýšlení o té éře se ustálilo ve vyjetých kolejích a pohybuje se ve floskulích, které už nepřinášejí žádné nové pohledy a vysvětlení.
Myslím, že v tomhle ohledu už se nic nového nestane. Jako příklad může posloužit to, že slovník a rétorika, která slouží těm, kteří se vyrovnávají s časy socialismu, jsou takřka totožné s rétorikou, která se vyrovnávala s Třetí říší. Podle mě je tenhle způsob ale nevhodný, protože NDR nezačala žádnou válku, neiniciovala vyvražďování, nepovýšila teror na princip státního zřízení. Nejhorší na NDR bylo jen to, že trvala tak dlouho a ovlivnila tak naše celé intelektuální nastavení, v němž v mnoha ohledech trčíme dodnes.
Existuje i určitá kolektivní moudrost nebo kolektivní tolerance. Dnes už je možné, aby se malé děti v Německu jmenovaly Erich, ale ještě pořád nikdo nepojmenuje své dítě Adolf. Také všude po Německu najdete hospody, které mají ostalgickou výzdobu, na stěnách vyvěšené rudé vlajky, srp a kladivo, celý tenhle komunistický inventář. A je to úplně OK. To, že NDR byla neškodná a že má potenciál stát se něčím kultovním, už nyní dobře víme, ale hospod s hákovými kříži se nikdy nedočkáte.
Za těch dvacet let jsme podle mě propásli jednu šanci. Teď byla v listopadu v Berlíně velká slavnost k výročí pádu zdi, pozvali Gorbačova, Bushe staršího, vzpomínalo se. Ale to, že tehdy ta revoluce proběhla nenásilně, je taky zásluha těch, kteří zbraně měli a nechali je zastrčené v pouzdrech. To nikdo nikdy nezdůraznil. Není skoro nic dobrého, co by se dalo říct o Stasi nebo armádě, ale zůstalo smlčeno, že tyhle státní složky v jeden moment neudělaly to, od čeho tu vlastně byly. Na to si Angela Merkel mohla vzpomenout.
S odstupem let od války přišla generace osmašedesátníků, která se začala ptát svých rodičů na to, na co by rádi zapomněli. Můžeme podobnou generaci, kterou by zajímala spolupráce jejich rodičů se socialismem, čekat i nyní?
Nevěřím, že přijde. Upozorňoval jsem na to už před deseti lety, a to ze dvou důvodů. NDR za sebou nezanechala tak monstrózní otázky jako Třetí říše. Otázka typu Jak se to vůbec mohlo přihodit? nikoho nenapadne. Nemáme v ruce nic jako fotografie obětí z koncentračních táborů. Druhý důvod je demografické rozložení, nesmíme zapomenout na to, že nová generace bývalé NDR dnes tvoří jen pětinu celého Německa. V Čechách je to možná jinak a docela by mě zajímalo jak; ale v Německu noví osmašedesátníci nepřijdou.
Co se týče třeba filmové reflexe, je to teprve pár měsíců, co se u nás začalo se socialistickou minulostí účtovat jinak než smířlivou a laskavou formou. Zrovna měly premiéru dva filmy, z nichž jeden námětem hodně připomíná Životy těch druhých.
Životy těch druhých jsou pro mě div, už jsem něco takového nepokládal za možné, protože podle mě ten film náladou a tím, co chce vyjádřit, patří do první poloviny devadesátých let. Jenomže v té době v Německu nebyl filmař, který by ho zvládnul natočit.
Myslel jsem, že doba, kdy jsme byli schopni pohlédnout na NDR se vší vážnosti a bez nostalgie, je pryč. Kundera říká něco jako že nostalgie předchází zapomnění. My v Německu máme velkou nostalgii, ale Životy těch druhých přišly a zabolely.
Vaši hrdinové jako Klaus Uhlzscht z Hrdinů nebo trenér z monologu Život až po chlapy v sobě kromě neschopnosti mají i hodně velkou dávku trapnosti. Je to vlastnost, která vás fascinuje?
Jako vypravěč nebo jako dramatik můžete dobýt dost velké území a získat pořádný náskok, když začnete mluvit o věcech, o kterých se normálně nemluví. Nejde jen o to, co říkáte, ale i o to, jak to říkáte. Možná je tenhle princip můj rukopis, nejde mi bezpodmínečně o trapnost - ale jasně, máte pravdu, člověk o těch věcech nemluví, protože mu jsou trapné. S Klausem mi o to šlo v několika významech.
Začal jsem psát, protože jsem byl vzteklý, že se v bývalém Východním Německu vůbec nezačala vést debata o individuálních osobních selháních během NDR. Samozřejmě je trapné mluvit o svých osobních selháních, a tak jsem se rozhodl vytvořit hrdinu, který o tom beze studu promluví, dostane to ze sebe. Myslel jsem si, že to pomůže otevřít některá stavidla a dodá lidem odvahu mluvit o nepříjemnostech, kterých si jsou uvnitř dobře vědomi.
Jako Berlíňan asi můžete dobře reflektovat, jak se město před očima mění a minulost je odplavována do zapomnění. Z rozděleného ostrova se stala jedna z nejpopulárnějších metropolí.
A právem je populární. Klíčové pro Berlín je, že dokáže kohokoli integrovat, každá národnostní skupina, každý umělecký obor si tu dokáže najít svůj výklenek, svoji komunitu. Navíc se tu dá žít za relativně málo peněz, což nahrává mladým umělcům; v Londýně by si podobnou úroveň nemohli dovolit.
Zároveň se tu ale kromě sídla vlády potkáte i s velkou nezaměstnaností.
Samozřejmě Berlín není město blahobytu, ovšem pořád je v situaci, kdy dokáže myslet na chudobu svých občanů a brát na ni ohledy, vztáhnout se k ní. Z Berlína se stalo - a teď to bude znít velkohubě - něco jako New York Evropy, kromě vládních úředníků, kteří vydělávají velké peníze, sem přichází i hodně lidí z východní Evropy a vědí, že se tu protlučou.
Výhodou Berlína je, že nemá pevné paradigma, dá se tu žít za málo peněz i s velkým jměním. Z Prahy, která je daleko krásnější, mám někdy pocit, že centrum už nepatří jejím obyvatelům, že ty nejkrásnější čtvrti jsou vyklizené pouze pro turisty, a to mi z hlediska zdravého chodu města nepřijde OK.
Napsal jste už dvě knihy zasazené do fotbalového prostředí. Kromě Života až po chlapy ještě do češtiny nepřeloženou Schiedsrichter Fertig (Rozhodčí Fertig). Pokládáte hřiště za příhodnou metaforu pro život?
Ne. Fotbal je vesmír sám pro sebe, ale když si začneš plést hřiště se světem mimo něj, tak jako to dělá trenér ze Života až po chlapy, tak se můžeš jít klouzat. Mě zajímá to, co je na fotbalu tak zvláštního, že lidi spojuje a přivádí je do varu. Zároveň je to téma, které hraje v literatuře velmi okrajovou roli. Srovnal bych to s armádou, ve spoustě zemí pořád existuje povinná vojenská služba, přitom o armádě už mnoho kvalitní literatury nevzniká.
Fotbal není pro literaturu přitažlivý, to jsem chtěl překonat. V Životě až po chlapy je hlavní hrdina trenér, který selhal v životě, v rodině, nic mu nevyšlo, a tak se přimknul ke svému týmu. To mě zajímá, ale fotbal jako metafora pro život podle mě neobstojí.
Ale jde tu i svým způsobem o vztah k pravidlům, která jsou pro fotbal a sport obecně klíčová. To se dá přenést do života.
Především ta postava trenéra mluví v ohromných klišé. Říká, nemusím cestovat ani jinak poznávat svět, protože se vše o něm dozvím na hřišti. To je ale podle mě nesmysl. Nechci to nijak generalizovat. Klíčové u této divadelní postavy - a on skutečně je spíš divadelní charakter - je pro mě to, jak dlouho se dá vydržet ji poslouchat. Musím jako autor dávat pozor na to, aby neříkal jen blbosti a nesmysly, ale aby se v těch nesmyslech skrývalo něco vtipného i něco, co může chytnout za srdce. Nesmí začít nudit, protože kdo mele čiré nesmysly, nudí takřka okamžitě.
Vypravěči těchto fotbalových próz jsou buď trenér, nebo rozhodčí, neměl jste chuť udělat hlavního hrdinu i z normálního fotbalisty?
Ono to vypadá, že by se z toho dala logicky vytvořit trilogie. Ale oba ti protagonisté jsou aktéři na periferii a u toho asi i zůstanu. Už na Životě až po chlapy jsem si totiž všiml, že ve chvíli, kdy se jako autor dostanete do situace, že musíte přiblížit průběh fotbalového utkání jako dramatický prvek, celá kniha okamžitě ztratí napětí. Vývoj zápasu je vždy podřízený náhodě, a pokud si máš jako spisovatel vymyslet průběh hry, tak je to v přímém protikladu k tomu, co normálně divák na fotbalu zažívá. Sartre řekl, že ve fotbale se vše komplikuje přítomností soupeřova mužstva.
Ano, ta myšlenka je tak komická, že na ni musel přijít filozof. Jako spisovatel totiž ovládáš oba týmy, což v reálu není možné. Proto fotbalové knihy a filmy, kde se zobrazuje hra a potřebuješ jejím prostřednictvím něco dokázat, nefungují. Příběh všemi odstrkovaného imigranta, který ale jednoho dne dostane míč, zazáří a dá gól, to je něco, co bych rozhodně nechtěl číst nebo sledovat, protože vím, že to byl úmysl.
Takže východisko z toho může být jen dokument typu Zidane, který v týmovém sportu našel motiv obrovské osamělosti.
Přesně tak. Podobný film byl v roce 1970 natočen i o Georgi Bestovi. Funkční je i případ Nicka Hornbyho, který na základě fotbalových zápasů vypráví svůj život, ale tady je klíčové, že všechny ty zápasy se tak skutečně odehrály.
Určitě jste si musel ohromně užít fotbalové mistrovství v roce 2006 v Berlíně.
Byl jsem tam celou dobu, dokonce jsem denně publikoval sloupek. Ve městě byla skvělá atmosféra, zpívalo se Schwarz-Rot-Gold a stejně jako třeba samotný termín Německo to vůbec nemělo nebezpečný přídech. Skvělý. Rychle jsem se přistihl, že už od pádu zdi a sjednocení pro mě vůbec bylo těžké vyslovit "Německo".
Německo pro mě skončilo v roce 1945, německá jednota a Německo mi vždy zněly nacionalismem. Trvalo to roky, než jsem to slovo dokázal pustit přes rty, vždycky jsem říkal, že jsem z Berlína. Z toho mě nakonec vysvobodilo právě až to mistrovství.
Taky to bylo poprvé, kdy lidé začali spontánně vyvěšovat německé vlajky.
Během sjednocení se to dělo také, ale tehdy to byl spíš takový přátelský začátek pokusu, o němž nikdo nevěděl, jak dopadne, ale v roce 2006 už bylo jasné, že Německo má nějaký význam. I to, že je to země, které se její sousedé nemusí bát. Na léto 2006 nikdy nezapomenu a je úplně jedno, že jsme se nestali mistry světa.
