Recenze - Škoda, že se Česká televize nedohodla s Divadlem Komedie a nevysílala k 17. listopadu adaptaci románu Hrdinové jako my. Odhalení, že za reálné i symbolické zbourání Berlínské zdi mezi Západem a Východem může hlavně obří pyj jistého agenta Stasi, by bylo pěkným doplňkem k dojímacím znělkám o dvacátém výročí sametové revoluce.
Berlíňan Thomas Brussig vydal svou slavnou knihu v roce 1995 a naplnil s ní parametry středněproudého „společenského románu" o hořkosladké minulosti, na kterou měl - podle svých slov - i hezké vzpomínky.
Stejně tak se ale chtěl vyrovnat se současností. V následných rozhovorech přiznával, jak mu začalo vadit romanticko-patetické vidění minulosti, ve kterém se toho vždycky hodně schová. A jak ho začali štvát „spoluobčané", kteří se začali stavět skoro do role hrdinů, i když by spíš měli mlčet a říkat si: Tohle už nikdy dělat nebudu.
Z té nechuti a jako léčbu šokem tak enderákům naordinoval bizarně erotickou interpretaci dějin, kde se hybatelem společenským změn stává nikoli touha po svobodě, ale sexuální pud a ego ambiciózního agenta, který se rozhodne proslavit u Stasi.
Veřejná psychoanalýza
Režijně debutující Kamila Polívková si dala v Komedii podobný cíl jako Brussig: kromě reflexe tehdejší minulosti chtěla vyvětrat duchnu lží a výmluv, se kterými se stavíme k tomu, co jsme dělali. Zachovává sice německé reálie a kostru příběhu, ale vytváří z nich téma společné pro celý východní blok - a dokonce z nich vytěžila i jednu dlouhodobou českou specialitu.
Právě slast z toho, jak se namísto reflexe rádi odevzdáváme "nadosobnímu" kýči a z historie děláme neškodné romantické momentky - což ale zdaleka neplatí jen pro někdejší fízlovství a přístup k dějinám.
Možná proto autorka modifikuje Brussigovu "zlehčovací" strategii a místo společenské grotesky a vášnivého onanisty staví na pódium spíš pokaženou bytost, která se přimyká ke zlu a sama ho pak tvoří. Ujetou a smutnou figuru, skoro skutečného „hrdinu jako my" - člověka, jehož identitu zformovaly jen zákazy a frustrace.
Muž s uslizlým jménem Klaus Uhltzscht - skvěle ztvárněný Jiřím Štréblem - se sexu spíš bojí a touží se účastnit budování aseptického řádu. Není za tím ideologie ani politické přesvědčení; za všechno mohla spíš prušácká domácí výchova, hygienicko-organizační teror dominantní matky a komplex z otce-příslušníka Stasi, stejně jako svůdná jistota budovy ministerstva bezpečnosti v sousedství.
V Komedii Uhltzscht svůj osud nevypráví americkému novináři jako v knize, ale odbývá si veřejnou psychoanalýzu coby řečník na přednášce k 20. výročí pádu berlínské zdi. Po krátkém úvodním filmu o Berlínské zdi tak načíná Štréblova one man show.
Rodinné vzpomínky, prvotní zděšení z „píchání", které zřejmě provádějí i jeho „čistí rodiče", nástup ke Stasi. K rekapitulaci se postupně přidává žoviálnost i zarputilá obhajoba, kterou v pravidelných výbuších střídá lítost a snaha o omluvu, jež přechází v hysterii.
Kde dívky Maríny však brát
Esencí celé inscenace i Klausovy osobnosti je vzpomínka na kolektivní opušťák z výcviku. S „přibývajícím alkoholem" a za zpěvu Chladilovy Maríny se jeho příchylnost k estrádní kultuře a potěšením normalizačního života mění v agresivitu, nadrženost a zpupnost všemocného důstojníka.
Až nakonec dojde na vyčerpanou sebelítost, pohlavní nemoc a zklamání nad nepovedeným milostným životem. Je v tom veškerá směšnost i hrůza téhle figury, možná celého režimu, který stavěl svou moc i na takových kreaturách.
Uhltzscht sice destruuje životy těch druhých, ale nejvíc nakonec manipuluje sám se sebou. Jeho bytost nemá pevný střed; často není nám (a třeba ani jemu) jasné, kdy to jako zkušený agent jen hraje, abychom ho litovali.
Což se mu každopádně daří. Dokonce se pak zdá protivnější „dívka z publika", která ruší výklad, kazí jeho soukromou mytlogii a připomíná mu, že ji v mládí unesl, aby vydíral její matku-disidentku; a navíc tehdy švindloval u pexesa, které hráli ve služebním bytě.
Diváky - sedí na pódiu, aby dobře viděli vypravěči i sami sobě do tváře - Klaus při přednášce ze začátku trošku nudí svými výčty a obsedancí, jindy to možná trochu přehání ve výrazu a teatrálnosti. Těžko říct, zda to byla Štréblova "neukázněnost" vyvěrající z nadání pro takové figury, nebo režijní záměr. Koneckonců nakonec to funguje přesně: co chtít od člověka, který neví, čí je, a zřejmě se to už nikdy nedozví.
Nakonec tak máte pocit, že sledujete monolog, ve kterém se hájí filmový padouch z Batmana. Štrébl si sice v jedné scéně bíle líčí obličej a rudě maluje rty, ale není to ďábelský Joker milující zlo. To spíš Hádankář anebo všeho nejvíc Tučňák.
Zrůdička vyhozená rodiči do kanálu, která pláče nad svým osudem, a zároveň se pyšní zločineckými úspěchy. A když ji chcete politovat, ďábelsky se zachechtá a sekne vás zobákem.
V Komedii ale na konci představení nezachrání situaci žádný „kolektivní Batman revoluce a rozhřešení" - nepřichází žádný milosrdný příběh, kterým nahradíme své tehdejší činy, ani televizní upoutávka, jak jsme to už před dvaceti lety nemohli vydržet bez svobody.
Hlavní hrdina se sice vzepne k poslednímu výkonu a namistrovaně vylíčí, jak pomohl „bázlivému lidu" a osobně prorazil svým obřím údem Berlínskou zeď - čímž zahájil nové časy. Ale poté zhasnou světla a publikum se slétá na přichystané chlebíčkové pohoštění. Klaus Uhltzscht zůstává sám se svou historií.
Divadlo Komedie Praha - Thomas Brussing/Kamila Polívková: Hrdinové jako my. Režie Kamila Polívková. Scéna Hermann Seeler. Překlad Jana Zoubková. Hrají Jiří Štrébl a Tereza Hofová. Premiéra 5. 12. 2009.
