Lepší načasování si v Národním divadle nemohli přát, spolupráce s tajnou policií je jedním ze zásadních témat Stoppardovy hry. Ptá se v ní, jak moc si ďábla pustit k tělu a jestli s ním vůbec začít mluvit, tedy co znamená věřit lži a vědomě v ní žít.
Rock´n´roll je pro Národní divadlo a českého diváka úspěchem hlavně společenským. Nejsledovanější česká scéna konečně solí rány, které se nezahojily a my rádi děláme, že nejsou.
Stoppard se zaměřil na dva povahově i názorově rozdílné vzdělance. Profesor Max je marxistou, který svět řeší z pozice svobodného intelektuála usídleného v Cambridge. Jeho žák Jan se po návratu do Československa střetá se socialistickou realitou šikany, výslechů, pronásledování a vězení. Záchranou jsou mu LP desky i přesvědčení, že bigbítová kapela si má hrát, co chce a jak chce.
Rock´n´roll před Hynaisovou oponou otevírá vystoupení kapely The Plastic People of the Universe, rocková hudba se prolíná celou inscenací a rytmizuje dění na jevišti. Hlavně v první polovině to ale působí jako encyklopedie sedmdesátých let: škoda, že anglicky zpívané texty nemůžou být na českém jevišti komentářem nebo kontrapunktem příběhu, jak byly v originále myšlené.
Z autorova česko-britského tématu světa politiky a básní Sapfó se režisér Ivan Rajmont pochopitelně soustředil na domácí prostředí. Scéna Jozefa Cillera není než sbírkou ošuntělého nábytku a ukazuje, že Rock´n´roll by se jako konverzační hra víc hodil na menší jeviště.
Herci Národního, kteří se loni na tom samém místě utopili v moři slov Stoppardovy starší hry Arkádie, v Rock´n´rollu pochopili, že na to musí jinak. David Prachař jako Jan ukazuje, že když je téma hercovi blízké, může i vykonstruované repliky zpracovat, vzít za své a nabídnout divákovi v podobě vlastního příběhu.
Díky Prachařovi nedopadla inscenace jako oživlý dějepis a je to on, kdo scénám s perzekvovaným Ferdinandem (Jan Hartl) a britským novinářem Nigellem (Ondřej Pavelka) dává lehkost. Přiznejme, že důležitou roli na premiéře hrálo pamětnické publikum, o kterém se hrálo a které se s nepotlačitelnými pohnutkami dívalo na sebe samo. A ve stoje (si) dlouho aplaudovalo.
S šedým Československem kontrastuje prostředí domu v Cambridge, kde bydlí Max (Alois Švehlík) s manželkou Eleanor a dcerou Esme (obě role hraje Miluše Šplechtová). Zde se potkáváme s ryzí "stoppardovštinou" - vybroušeným textem plným špičkování, hádek i trumfů. Tuhle roli Švehlík dobře zvládá; Miluše Šplechtová, jejíž dvě postavy místy splývají, nezřídka jen psychologizuje nad svým osudem.
Druhá polovina inscenace se soustředí na dovysvětlení příběhu (ano, nic se neděje a jen se mluví a mluví) - kdo spolupracoval s StB, kdo žil v omylu, kdo koho miluje a hlavně že tu v počátcích nešlo o nic jiného, než aby si rocková kapela mohla hrát podle svého.
Finále Rock´n´rollu je působivé: hrdinové ve svobodné Praze jdou na koncert Rolling Stones a zatímco na velkém plátně Mick Jagger otevírá svá nemalá ústa, jeviště se zvedá a štafetu přebírají Plastici. Inscenace končí jako rockový koncert, což diváci po tříhodinové náloži ocení. Takový závěr je vylháním se z jasné interpretace nové doby, ale zároveň výhrou. Divák naživo vidí kapelu, o které se celou dobu mluvilo a kterou má pocit že dobře zná.
Ano, text Rock´n´rollu stejně jako jeho inscenace historii zjednodušují a schematizují. Pro dramatika jsou fakta prostředkem, jak sebevědomě vypovídat o sobě a světě, ve kterém žije. Rock´n´roll není angažovaný, ale ani se neskrývá za jinotaje.
V Národním se možná ztrácejí jeho jemnější valéry: jak se změnil od zkouřených šedesátých let život v Anglii, co je rozum a vědomí, čím vším je unikající postava Syda Barretta.
Ale konečně se tu hraje text, který by se mohl stát první větou společenské diskuse v Česku. Tím Rock´n´roll splnil i roli uměleckou.
Tom Stoppard: Rock´n´roll. Přeložila Jitka Sloupová, režie Ivan Rajmont, scéna Jozef Ciller, kostýmy Peter Čánecký, dramaturgie Lenka Kolihová-Havlíková. Národní divadlo Praha, premiéra 22. února 2007.
