V projektu Československé jaro uvedlo Divadlo na Zábradlí novou hru Milana Uhdeho Zázrak v černém domě. A jako kdyby se jí vědomě uzavíral kruh, který Uhde začal na začátku osmdesátých let autobiografickou hrou Velicé tiché Ave.
V retrospektivním dramatu řešil dopad norimberských zákonů na smíšenou rodinu a strach arijského otce o sebe sama i společenské postavení. Židovská manželka pro něj byla nechtěnou koulí na noze a svědomím zároveň.
Čtěte rozhovor s Milanem Uhdem: Politika mě jako drama nezajímá
Zázrak v černém domě ten konflikt rozehrává dál, na minulost se dívá s větším odstupem, i když tématem, poetikou i formou v 80. letech zůstává. Teď jen Uhde do zcela vážného dramatu, které formují zločinné režimy minulého století a dědičná duševní nemoc, vnáší humor a zaplňuje ho víc postavami.
Ve funkcionalistické vile žijí staří manželé Eduard a Heda Pompeovi (Jiří Ornest a Marie Spurná), jejichž vtah drží při sobě hlavně díky manželčině toleranci - ta ji, jak pochopíme, musela mít s manželem hlavně během války víc než dost.
V rodinném domě se v jednu chvíli setkávají také jejich děti Ivan (Leoš Noha) a Dušan (Igor Chmela) s manželkami (Natálie Drabiščáková a Alena Štréblová). První syn komunistickému režimu sloužil, druhého režim perzekvoval. Zasunuté vzpomínky, nevyřčená obvinění i strach z pravdy o sobě a blízkých souvisí s prokletým domem i nemocnou sestrou Šárkou (Magdaléna Sidonová).
Text dramaturgicky spadá do cyklu Československé jaro, ve kterém jsou uváděny současné texty (letos se Zábradlí ještě chystá na Miladu od Jiřího Pokorného a Cestu do Bugulmy Jáchyma Topola). Na Zázraku je ale znát, že se současnosti vymyká; duch hry leží v minulosti.
Brání se, ale teze minulého století do ní promlouvají, text je vrstevnatý, komplikovaný a v porovnání s dnešními hrami nabízí mnoho témat. "Doba" se pozná i v maličkostech: dnes by nikoho nenapadlo pojmenovat postavy jako Viťka nebo Dušan, nesetkali bychom se s figurou souseda-odpovědníka a hlavně by nikdo neřešil paternitní spory a tíhu židovství během války.
V tom je setkání s Uhdeho dramatem vzácné, nesnaží se být "up to date", ale nenamyšleně věří, že předestřené problémy vyžadují řešení i dnes. Pro inscenaci textu to má ale úskalí.
Herci ze Zábradlí si často nevědí s psychologií postav rady, některé leitmotivy i téma zahazují a soustředí se jen na rodinný konflikt, protože druhá světová válka je pro většinu z nich pravěkem. Jako kdyby mezi repertoárem moderních textů a transformované klasiky nepřijali text za svůj. Drží se jich neustálá tenze, která je zbytečně nutí k větší expresivitě, než malý prostor zvládne.
Scéna je uzavřena do bílé kostky se čtyřmi dvěřmi, kde ani cesta ven neznamená možnost uniknout pryč z prokletého domu. V klaustrofóbním prostoru pak soubor umně lavíruje mezi crazy komedií ve stylu Fan Vavřincové, uvěřitelnými příběhy Igora Chauna a intimitou knih Karola Sidona.
Zázrak v černém domě ale není divadelním muzeem; režisér Juraj Nvota jako "specialista" na rodinná dramata umí vyzdvihnout neuralgické body textu a citlivě je podpořit. Možná, že časem se na ně napojí i soubor.
Milan Uhde: Zázrak v černém domě. Režie Juraj Nvota, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková, hudba Michal Novinski, dramaturgie Ivana Slámová. Divadlo na Zábradlí, Praha, premiéra 9. března 2007.
