Recenze - Nová Surůvkova výstava, to jsou The Residents, Goebbels a Bůh. A Surůvka samozřejmě, ten především. Kultovní sanfranciská kapela a říšský ministr propagandy vymezují strategický přístup k věci, Bůh je významový protihráč, který ovlivňuje obsah - a dílem i výběr vystavených prací. Možná se to nemusí zdát, ale ve výsledku to dává docela smysl.
Kdo zná The Commercial Album od Residents, tuší, co čekat. Je to 40 minutových věcí - technicky vzato jinglů, které se mají hrát třikrát za sebou, aby vznikla písnička. Provedení a manipulace jsou na pomezí reklamy a umění. Klíčové jsou chytlavost a opakování, tedy vtloukání do hlavy.
A tady nastupuje Surůvkova osobitá parafráze Goebbelsova tvrzení, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Stokrát vystavený obraz se podle něj pro změnu stává chef-ďoeuvrem - mistrovským dílem, klasikou.
Svérázný vedoucí ateliéru nových médií na Fakultě umění Ostravské univerzity tedy přivezl do Krumlova téměř všechny své klíčové obrazy, některé notoricky známé. Ovšem ani jeden malovaný originál. Ruční práci dávno nahradil počítačový airbrush, tradiční plátno syntetická podložka.
Jestli je reklamní jingle soundtrackem i parafrází moderního života a propaganda jeho filozofií, pak digitalizovaný multipl je podle všeho jeho ideálním výtvarným vyjádřením.
Malované obrazy jsou jen předobrazy; ve skutečnosti - v naší skutečnosti - už dávno vládne reprodukce. Ideálně ta "originální". Malba je podle Surůvky utrpení a trpět už se nikomu nechce, tím méně jemu.
V intencích této strategie je pak výstava Přísný bůh o tom, jak na NĚJ všechno svalujeme a on na nás za to zase posílá všechny ty Hitlery, Staliny a války. O tom, že sice poslal svého syna na svět, aby vykoupil naše hříchy, ale i o tom, že Ježíš byl podle všeho slabší borec a možná by nám všem pomohlo, kdyby se bůh sám nechal ukřižovat, aby už nebyl.
Instalace je logická. Strop je nebe a pokrývá ho parafráze Michelangelovy fresky ze Sixtinské kaple doplněná o bomby, které alegorické postavy vrhají dolů na návštěvníky výstavy. Sakrální protipól vytváří digitál Smrtící injekce s postavou Krista přikurtovaného ke kříži-lůžku. A těžko říct, jestli jde o popravu, nebo o euthanasii.
Mezi těmito pracemi je kromě jiného nashromážděna záplava obrazů s válečnou tématikou, jimž vévodí arzenál nacistických nebo přímo hitleroidních motivů; včetně proslavených Dvojčat, Maršálka, kabaretních postav z cyklu Návraty mistrů zábavy, Arbeit macht frei nebo Německého a Ruského hokejového mužstva 1936, jemuž pro změnu šéfuje Stalin.
Surůvka si nebere servítky, provokativně si pohrává se stíny evropské minulosti a dost často se prostě posmívá (nezřídka i sám sobě). Nebojí se nechvalně proslulých hesel, hitlerovský knírek nasadí děcku, krávu navlékne do maskáčů a celý objekt nazve Před odsunem.
Špílcuje i s wagnerovskou tradicí, když Tristana a Izoldu přejmenuje na Trimin a Izoldu, což jsou krémy na praní a na ruce, a obě piksly v intimní blízkosti umístí do vratké loďky na operně rozbouřenou vodní hladinu.
Surůvka stvořil zvláštní druh mystifikačního dadaismu na český způsob. Jako autor se snad příliš nevyvíjí, ale o to víc se rozvíjí. Jak říká: lidé možná opravdu chtějí pořád to samé, ale Surůvkovo "to samé" se obvyklým klišé dost vymyká.
Jeho obrazy a instalace sice sem tam dovádějí diváka k smíchu, ale příjemné člověku často nejsou - snad i proto, že výstava Přísný bůh je asi i o Bohu, ale daleko spíš o nás.
Jiří Surůvka: Přísný bůh. Egon Schiele Art Centrum, Český Krumlov. Výstava se koná do 26. října.
