reklama
 
 

Psychoanalytička Ženatá nechává v DOX tuhnout vzpomínky

7. 6. 2013 13:17
Instalace Ženský dvůr má dvě části. Jedna je vystavená v DOXu, druhá v Terezíně

Praha - Vejít, zavřít za sebou dveře a rozehrát svůj vlastní příběh - tak předestírá Kamila Ženatá návštěvníkům instalaci Ženský dvůr. Dvojvýstava nazvaná podle terezínské věznice, kde je otevřena první část projektu, pomocí hry se světlem, stínů z videoprojektoru i stínů návštěvníků rozhýbává statické objekty a nenásilně, ale účinně navádí k imaginaci.

Ústředním motivem instalace v Památníku Terezín i v Centru současného umění DOX je prádlo. „Prádlo je běžná součást života, intimně se k nám vztahuje. To, co máme na sobě, nás charakterizuje a chrání," vysvětluje Ženatá.

Na výstavě z oblečení visícího volně na šňůře udělala zatuhlé objekty. „Prádlo zůstalo viset v čase, přestalo žít," říká autorka. Jeho ustrnutím ukazuje na rodové zatížení, které každého z nás utváří a s nímž musíme pracovat a vypořádat se. Proto také výstavu v DOXu ukončuje „Oplakávání", instalace slz jako symbol uvolnění právě těchto transgeneračních traumat.

Ženatá při práci vychází ze svých dlouholetých zkušeností skupinové psychoanalytičky a v Ženském dvoře čerpá i z vlastní rodové minulosti spojené se smrtí dědečka v koncentračním táboře. 

Holocaust a nesmyslnost vraždění je podle ní jako trauma stále aktuální. Rodinné vazby, dřív zpřetrhané násilně, teď ničí strach ze zodpovědnosti ve vztahu a strach z blízkosti. „Některé ztráty jsou ztrátami o to bolestivějšími, protože lidé v životě už dnes ani nemají možnost, aby něco ztratili, protože pro jistotu nic nemají," říká.

Pět pokojů a Oplakávání

Výstavu tvoří v DOXu pět uzavřených pokojů. Vstupem do prvního se člověk rázem ocitá v minulosti. Slabá lampa uprostřed místnosti osvětluje zdánlivě obyčejný pokoj. Úplně vše je ale natřené na šedo. Prostřený stůl, ustlanou postel, kredenc plnou zbytečných dekorací jako by pokrýval letitý prach. O dveře dál najdeme další jednobarevnou „hmotu" - tentokrát zašle bílé prádlo na šňůře. Na nehybné košile, ubrusy nebo dětská body se promítají stíny postav z videoprojektoru i stíny samotných návštěvníků.

Prádlo visí i ve třetí místnosti, nejprve v šeru, následně v naprosté tmě. Další pokoj je „úplně prázdný, přesto ale nabitý obsahem", zdůrazňuje autorka. Po celé ploše čtyř zdí se táhnou sny zhmotnělé ve slova úhledným psacím písmem. V terezínském Památníku napsala na stěny cely Ženatá totéž, zatímco ale pražská část výstavy je úplně tichá, syrové prostory věznice naplňují navíc zvuky, hlasy nebo hudba.

Poslední místnost je zmíněné „Oplakávání". Tisíce nehybných křišťálových slz se díky světlům z videoprojektorů blýskají na stěnách, stropě i podlaze a připomínají oslavný ohňostroj. „Pláč vnímám jako pozitivní věc, člověk se přeci může proplakat do radosti," vysvětluje Ženatá.

Autorka dokonale využívá prostor nejen v DOXu, ale také v terezínské části výstavy. Tam zatuhlé prádlo natáhne na šňůry pod širým nebem nebo mezi neomítnuté stěny cel zavěsí sedmero něžně bílých šatů.

Oproti současnému trendu konceptuálního umění Ženatá svá díla nezatěžuje popisky, ale nechává pracovat samotného návštěvníka. „Je to otřepanější příměr, přesto naprosto na místě - divák by měl k instalacím přistupovat s dětsky otevřenou duší," uzavírá autorka.

Výstava probíhá paralelně v pražském Centru současného umění DOX a v Památníku Terezín v Malé pevnosti. Na obou místech potrvá do 26. srpna 2013.

autor: Julie Kochová | 7. 6. 2013 13:17

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama