Recenze - Z hlediska příběhu i formy je nejznámější román Borise Viana natolik inspirativní, že i řadový a nenápaditý režisér by mohl na základě Pěny dní vytvořit působivou inscenaci. To však není případ Anny Petrželkové, kterou je možné označit za nejnadanější současnou režisérku mladé generace.
V ostravském Divadle Petra Bezruče si její talent a zručnost vyzkoušeli už před více než rokem, kdy měla premiéru inscenace Romeo a Julie. S Pěnou dní Petrželková postoupila ještě o krok dále. Je však třeba uvést, že své schopnosti ukazuje i ve výběru spolupracovníků - v případě Pěny dní to byl autor dramatizace Petr Maška a scénografka Lucie Labajová, kteří odvedli nadprůměrnou práci.
Práce, nuda, nemoc
Petr Maška využil hlavní dějové linie Vianova románu a scénář postavil na zobrazení životních osudů dvou mladých přátel - Colina, bohatýrského snílka, pro kterého je práce synonymem pro smrt všech duševních procesů, jež jsou podstatou lidství, a Chicka, inženýra ubíjeného nudnou a finančně nedostatečně oceněnou prací, jenž svou nespokojenost se životem léčí prostřednictvím stále většího vzdalování se od reality a ponořování se do světa stvořeného z knih a zbožňování filosofa Jean-Sol Partra.
Jevištní příběh je postaven na vývoji jejich vztahů s krásnými a oduševnělými dívkami Chloé a Alise a krutém konci jejich společného snu o šťastném životě. Colin se musí vyrovnat se smrtelným onemocněním své ženy a její smrtí, zatímco vztah Chicka a Alise ztroskotá na jeho vzrůstajícím fanatickém obdivu ke svému hrdinovi. Alise neustálý boj o minimální pozornost dožene k zoufalému činu. Srdcerváčem zabije zmíněného filosofa a podpálí všechna knihkupectví ve městě, aby si její přítel už nikde nemohl koupit žádnou z Partrových knih. Na jednom ze spálenišť naleznou její mrtvolu. Chick má podobný osud - zemře rukou násilnických exekutorů.
Vianův román však není primárně založen na tomto hrubě a realisticky popsaném ději, ale na zobrazení fantazijního a předem neodhadnutelného světa, stvořeného z autorových životních radostí i bolestí, z poeticky laděných vizí, a na zdánlivě nesmyslném propojování různorodých obrazů.
Ne náhodou byl Boris Vian členem Parafyzického kolegia a velkým obdivovatelem groteskní a sladkobolné poetiky Alfréda Jarryho. Pěna dní je příběhem, v němž se lidé a svět řídí podle vlastních pravidel, nerespektujících žádné morální zvyklosti ani přírodní zákony, světem složeným ze směsice „krutého a něžného", jak je Pěna dní popisována na plakátu inscenace.
Chloé umírá kvůli květinám, které miluje ze všeho nejvíc, neboť jí v plicích roste leknín. Colin, toužící svůj život strávit zbožňováním a opečováváním Chloé, musí kvůli velkým peněžním vydáním na nákup květin začít pracovat, a odhodit tak svou víru a hodnoty.
Chloé a Alise ve vaně
Věrnému zobrazení Vianova světa nepomohl jen scénář, ve kterém postavy často jednají podle běžných měřítek nesmyslně či neuvěřitelně, ale také scénografie Lucie Labajové a kostýmy Evy Jiříkovské, dohromady tvořící okouzlující vizuální obraz. Došlo k propojení dvou nároků na scénu, které je na častých jevištích bohužel výjimečné. Lucie Labajová propojila svou vizi jednoduchého a hravého prostoru lahodícího diváckému oku s nároky hereckých akcí.
Do vyvýšeného pozadí umístila nenápadnou modrobílou vanu, zbytek jeviště ohraničila mantinely ve stejných barvách. Herci tak mohou využívat obou hracích prostorů, vzájemně je propojovat i zaměňovat, diváci si naopak mohou dění na jevišti prostřednictvím variability scény vykládat různým způsobem. Například rozhovor během bruslení se podle realisticky založeného diváka může odehrávat na reálném kluzišti, zatímco divák hlouběji vnímající fantazijní odkazy může sledovat a vnímat tuto scénu, ve které se bruslí ve vaně, jako snově vystavěnou.
Jedním z nejsilnějších momentů, ve kterém se ukázala precizní spolupráce režie, scény i herců, je dialog mezi těžce nemocnou Chloé a Alise. Do středu jeviště je přivezena další vana, ve které Chloé leží, zatímco Alise stojí u vany v pozadí. Emocionální síla výstupu, podpořená synchronizovanou akcí zasypávání Alise květinami, vypovídá nejen o herecké souhře, ale i o promyšlené režijní koncepci.
Je obtížné a možná i zbytečné popisovat herecké kvality souboru Divadla Petra Bezruče, složeného z výjimečných a různorodých herců. Spíše bych ocenila schopnost režisérky s tímto souborem pracovat, neboť dokázala posunout některé herce novým směrem. Především Sylvie Krupanská v roli Chloé přešla od vesměs ironizujícího pojetí postavy ve většině svých rolí na vážnější tóninu a zobrazila mladou dívku cele se obětující vztahu se sobeckým Chickem v tragickém vyznění, vedoucím až k její smrti.
Pěna dní se také stala velkou hereckou příležitostí pro Ondřeje Bretta v roli Colina a Terezu Vilišovou jako jeho manželku Chloé. Zobrazení příliš idealistického a příliš naivního páru, alespoň z pohledu nároků dnešního světa, se ujali se vší nonšalancí a grácií, dokázali využívat i svých darů vnější krásy, splňujících naše představy o dokonalém páru.
Pěna dní je těžkým úkolem pro recenzenta, neboť jí nelze nic jiného chválit. Je jedním ze dvou nejvýraznějších děl Anny Petrželkové z minulé sezony - tím druhým je Tichý Tarzan v Divadle Husa na provázku, jež má mnoho společného s Pěnou dní nejen co do poetiky, ale i kvality. Doufejme, že se jméno této výrazné režisérky objeví v nominacích na Ceny Alfréda Radoka.
Bylo by to nejen ocenění práce mladé generace, ale i kvalitního divadla. Je škoda, že v posledních letech začíná platit pravidlo „za dobrým divadlem jezděte do regionů". Naštěstí obě zmiňovaná divadla v Praze často hostují, Divadlo Petra Bezruče nejčastěji v Divadle v Celetné, tak doufejme, že se brzy dočkáme i pražské premiéry Pěny dní.
Boris Vian: Pěna dní. Režie: Anna Petrželková. Dramatizace: Petr Maška. Scéna: Lucie Labajová. Kostýmy: Eva Jiřikovská. Dramaturgie: Daniela Jirmanová. Pohybová spolupráce: Hana Košíková. Hrají: Colin Ondřej Brett / Chloé Tereza Vilišová / Chick Josef Jelínek / Alise Sylvie Krupanská / Nicolas Lukáš Melník / Kněz, Ředitel, Razie Dušan Urban / Doktor, Razie, Jean-Sol Partre Michal Sedláček / Myška Pavla Gajdošíková / Hlas Jean-Sol Partra Přemysl Bureš. Premiéra 14. prosince 2012
