Přehlídka nemá pevnou tematickou dramaturgii; jejím hlavním cílem je předvést reprezentativní vzorek ostravské činoherní tvorby - a tím nalákat do (nejen kvůli nepojízdným Pendolinům) pořád vzdálené severomoravské metropole aspoň jednou za rok divadelní kritiky. Přesto se dala z inscenací letošního, 10. ročníku zřetelně vyčíst společná linie.
Fellini na divadle
Ve více než třetině inscenací se tvůrci dotýkali témat spjatých s uměleckou tvorbou a světem showbyznysu. Světem popkultury a médií se nejvíce zabývala adaptace slavného Felliniho filmu Sladký život, který v režii hostujícího Jana Mikuláška nazkoušela činohra Národního divadla moravskoslezského.
Mikulášek na velkém jevišti Divadla Jiřího Myrona vytváří vizuálně působivé obrazy světa, ve kterém Bůh mlčí, pakliže v něm ještě vůbec je. Režisérovi se pomocí účinné jevištní metafory podařilo zpřítomnit filmové dílo ryze divadelními prostředky. V některých scénách se ovšem k legendárnímu filmu vymezuje, někdy ho dokonce přímo paroduje.
Tak je to zejména v případě nejznámější a nejerotičtější scény filmu, kdy se živočišná herečka Silvie koupe ve fontáně di Trevi. Mikulášek římskou kašnu nahradil nafukovacím bazénkem. Tady se inscenace spokojila s obrazem vyprázdněného, rozpadajícího se světa médií a společenské smetánky, ve kterém se pohybují bizarní lidé plní nejrůznějších klišé. Příběh je tak ochuzen o kontrast s obyčejným životem, který je vyhrocen ve filmové verzi.
Oběť domácího násilí?
Další inscenací Jana Mikuláška, kterou nastudoval už na své domovské scéně Divadla Petra Bezruče, je hra současného britského dramatika Martina Crimpa Story. Režisér ukázal, že není jen tvůrcem efektních obrazů na velkých jevištích: poradil si i s intimním prostorem.
Minimalistický text inscenoval minimalistickými jevištními prostředky, ale i tady se zřetelně projevují charakteristické rysy Mikuláškova rukopisu, kterým je především divadelní zkratka a téměř filmový střih. Crimpův text je právě díky minimu prostředků mnohoznačný.
A Mikulášek tuto víceznačnost zanechal, čímž vyhnul se tomu, aby se z příběhu stala plytká moralita. Úhrnem si pak nejsme jisti, zda je hlavní hrdinka Anne oběť domácího násilí a následně bezohledného světa filmového průmyslu, nebo je to obyčejná žena v domácnosti, která se nakonec dočká hořké deziluze, když podlehne svodům filmové agentury, kde se jí snaží vemluvit, že je zajímavá.
Svět Crimpova New Yorku je v Mikuláškově pojetí v mnohém podobný světu Felliniho Říma. V obou se pohybují lidé toužící po něčem velkém, kteří ovšem nedokáží vybřednout z banality všednosti a lehkomyslnosti.
Nebezpečně sladký kýč
Režisér Andrzej Celiński se na problematiku médií a umění dívá z poněkud jiného úhlu. Ve svých dvou inscenacích., které byly v rámci Ost-ra-varu uvedeny, řeší především odpovědnost umělce za své dílo.
Tak v divadelní adaptaci bestselleru Stephena Kinga Misery, kterou nastudoval se souborem Divadla Petra Bezruče, nemůžeme jednoznačně považovat spisovatele Paula Sheldona za oběť své šílené fanynky.
Annie je totiž natolik zdeformovaná přeslazenou estetikou kýče, jak ji propagují Sheldonovy mizerné romány o Misery, že nedokáže přijmout nové směřování spisovatele. Celiński ukazuje skrytou agresivitu zdánlivě nevinných sádrových trpaslíků vykukujících z našich zahrádek i jihoamerických telenovel: protože jako každý správný kýč zprostředkovávají zjednodušující, a tím nebezpečnější pohled na svět.
Děsivá noční můra
Ve své druhé inscenaci, nastudované tentokrát v Národním divadle moravskoslezském, Celiński téma odpovědnosti umělce za své dílo ještě vyhrotil. Současná hra Martina McDonagha Pán polštářů se nejprve tváří jako ukázka neomezené vládní moci v absolutistickém státě; později se však stává noční můrou spisovatele, podle jehož děsivých povídek začnou být zabíjeny malé děti.
Psát dál o Pánu polštářů by znamenalo prozrazovat děj dramatu, což si na českých jevištích zatím čerstvá hra nezaslouží. Můžeme jen naznačit, že text je inscenován především jako tragikomedie, takže se divák dočká odlehčení často temného a brutálního příběhu. Komické prvky ovšem nijak neubírají na hloubce a tragice příběhu, spíš je ještě prohlubují.
Během pěti dnů měli diváci především z řad odborné veřejnosti a studentů teatrologických či divadelních škol možnost zhlédnout to nejlepší z loňské divadelní úrody čtyř ostravských scén.
Možná, že se loni v Ostravě nezrodil žádný divadelní počin, který by byl jednomyslně oceněn napříč odbornou veřejností. Přesto je úroveň festivalu a s ním i všech ostravských divadel nebývale vysoká. Ostravští si uvědomují svou zodpovědnost a nabízejí svému publiku kvalitní, nápadité i vkusné divadlo.