To, co najdete v pražské Nové síni pod názvem Typický obraz, je hybrid, který se dá slovy reklamních strategií označit termínem tři v jednom. Je to další důkaz toho, že ne vše je takové, jak se tváří. Pod projektem je podepsána společnost Woxart /art.cz/ a asi se nespletu, když za jeho původce označím malujícího kunsthistorika Radana Wagnera, který je i jednatelem tohoto eseróčka. O co vlastně jde?
Tisková zpráva mluví o cyklické výstavě. Text neosobně podepsaný názvem společnosti je šalamounský. Zmiňuje premiéru z roku 2002 v Mánesu, tehdejší sestavu autorů označuje za jedinečnou a konfrontační, podobně i koncept, který tkví v tom, že nevymezuje kritéria; jinými slovy žádný není. Žánrový i personální mišmaš prohlašuje novým nezatíženým pohledem, svobodným prolínáním a záměrným gestem. Neopomene zmínit značný zájem, katalog a pochválit se slovy, že z prvního ročníku zůstal "dobrý pocit".
I letošní pokračování se drží zavedených pravidel - jen žádná autorská, tematická, ideová nebo stylová "omezení". Každý autor donesl malovanou "vizitku" - dva pro něj typické obrazy. Jednotícím prvkem je jen formát. Vše je v pohybu, vše se mění; před očima je tedy "doklad" žhavé současnosti. Máme se dovtípit, že jde v podstatě o téměř badatelskou, nezávislou a novátorskou sondu do aktuálního umění.
To zvnějšku sugeruje i reprekatalog - obsáhlý svazek se třemi teoretickými texty Petra Vaňouse, Jiřího Machalického a Richarda Druryho. Ten už ale nazývá věci přesněji, když otevřeně píše, že jde "de facto o salon současné české malby, aniž by se tak nazýval". Také jeho závěr je podstatně střízlivější. "Pokud (projekt) něco dokazuje, tedy otevřenost, pluralitu a relativní dynamiku české malby v současnosti". Jinými slovy - každý maluje, jak umí a uzná za vhodné, a věci se jakž takž vyvíjejí.
Nakonec je tu poslední zdroj informací a snad i klíč k celé věci - www stránky. Woxart prodává obrazy přes internet. Drtivou většinu z 37 vystavujících lidí zastupuje.
Kromě toho jediného tito malíři nemají absolutně nic společného, jsou z různých generací, každému je blízký jiný způsob vyjádření. Woxart svým jalovým nekonceptem jen účelově sloučil jinak neslučitelné nebo těžko slučitelné. Nejde o konfrontační expozici, ale o promyšlenou komerční prezentaci.
Autory, které Woxart nabízí celoročně na svých stránkách, jen na čas přenesl do galerie, jejíž jméno se ještě trochu leskne slávou z konce 90. let, kdy ji vedl Karel Babíček. Teď je k pronajmutí za 75 tisíc měsíčně. Instalaci drží pohromadě čistý prostor i jednotný formát. Kdo ho nedodržel, visí vedle v kamrlíku. Vypadá to dobře.
Béčkové šarády se účastní třeba Z. Sýkora, M. Rittstein, Singer, Konvička, Nikl, Střížek, Mainer, Malina, Pastrňák, Róna, J. Pištěk, Valečka, MICL, David, Hodonský, Trabura, Špaňhel, Načeradský, Stratil, Vl. Novák i s dcerou Nikolou (jedinou ženou), Ovčáček, P. Hábl nebo právě organizátor Wagner.
Jsou to lidé, jejichž obrazy vedle sebe prostě nedávají žádný smysl. Vlastně jeden ano - vybrat by si tady měl každý. Nikoho asi nepřekvapí, že obrazy jsou na prodej, ale za zmínku snad stojí fakt, že se s ním začalo na webu už týden před vernisáží.
Z pohledu Woxartu tak "typický" obraz představují čtyři latě, necelý metr čtvereční plátna, trocha barev a provize. Z hlediska zákazníka je to většinou prověřené jméno, ideální bytový rozměr, respektovaná podložka i technika a k tomu tlustý katalog do ruky a výstavní zásek. Dobrá strategie a nic proti ní, ale dá se to říct hned a nedělat z toho sofistikovanou výstavní vědu.
A ještě pozor, inzeruje se vstup zdarma, ale budou po vás chtít dvacku. Inu, jak se píše v tiskové zprávě: Nikdo nepřekročí svůj stín. Tím méně společnost s ručením omezeným.
Typický obraz. Woxart s. s r. o. - kolektivní prezentace. Nová síň, Praha, výstava se koná do 13. února.
