Glosa - Pokud něčím vkus poroty britské Turner Prize nikdy netrpěl, byla to přílišná náklonnost pro tradiční pojetí umění jako je kresba nebo malba. Publikum si na provokativní projekty za třicet let, po které cena funguje, zvyklo.
Připomeňme Damiena Hirsta a jeho žraloka v láku (Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho živého, 1991), nebo Tracey Emin, která v roce 1999 vystavila svou vlastní velmi neustlanou postel s použitými kondomy a špinavým spodním prádlem.
Přesto byly letošní nominace jedné nejprestižnějších evropských letos v něčem výjimečné. Pouze jeden ze čtyř nominovaných umělců se zabývá uměním ve smyslu malby a dokonce i v tom jednom jediném případě je koncept na prvním místě.
Malba jako přežitek
Ciara Phillips nevládne štětcem ani perem, její celoživotní láskou je síto. Technikou sítotisku pokrývá velkoformátové plakáty, fotografie nebo textil, vzniklé kusy rovnou upevňuje na stěny galerie, která se tak stává organickým ateliérem. To ale není to hlavní.
Osmatřicetiletá umělkyně se do úzkého výběru Turner Prize 2014 dostala díky výstavě, při níž londýnskou The Showroom Gallery přeměnila v živoucí dílnu. Jádro její práce totiž stojí ve spolupráci, což mimo jiné rozmělňuje elitářství, které je (nejen) současnému umění často vytýkáno.
Během rukodělně interaktivních výstav zve k tiskařskému lisu nejen kolegy umělce a designery, ale především návštěvníky galerie a místní. Koncept s důrazem na komunitní soužití převzala od americké katolické sestry Cority Kent (1918-1986), která si právě pomocí sítotisku brala na mušku symboly amerického konzumerismu a reklamní slogany 60. let.
Umělkyně, která se narodila v Kanadě a žije v Glasgow, řemeslnými performancemi akcentuje náladu Británie. Tradice komunitních center je na ostrovech silná a jejich význam vzrostl po vypuknutí finanční krize v roce 2008.
Agresivita a intenzita londýnských nepokojů z léta 2011 byla z části připisována na vrub právě i nedostatečné možnosti vyžití a seberealizace mladé generace. Nezávislí umělci a dobrovolníci se podobné prostory, v něž Ciara Phillips občas mění galerie, snaží udržet svépomocí. Někdy dlouhodobě, jindy si jejich snažení nezadá s délkou trvání výstavy.
Zahleděni do sebe
Zbývající tři nominovaní pracují především s videem a zvukem, takže letošní ročník Turner Prize nabízí jen málo umění, které potěší oko. Místo toho jsou tu hodiny mihotavé video stopáže, po nichž zůstává především spousta nejasných otázek.
"Trisi Vonna-Michellovi a jeho melanži videa, diapozitivů, fotografií a objektů, které sebou často nesou peripatetické hledání, jsem nikdy neporozuměl," komentoval kritik Adrian Searle překvapivé nominace pro domovský The Guardian. Tím peripatetickým hledáním narážel na těžko uchopitelný proud obrazů, které sledují peripetie umělcova života.
Ten se vrací do míst, která jsou v jeho životě důležitá, při pohled z venčí ale působí prázdně. Chybí jim příběh, dokonce i jeho náznak. Jsou tu pouze diapozitivy s nahodilými předměty, jejichž promítání doprovází monotónní a obecné mluvené slovo, které se pohybuje někde mezi komentářem a poezií.
Nezatíženi realitou
"Tento projekt vychází z projektu, který jsem prezentoval deset let, takže jsem dospěl do fáze, kdy jsem už nevěděl, jak dlouho ho můžu ještě prezentovat," vysvětluje dvaatřicetiletý umělec a s výrazem autisty se probírá diapozitivech. Pokud vám začne nechápavě cukat koutek úst, nebojte se, pravděpodobně nejste sami.
Člověk jen trochu spojený s realitou lehce sklouzne k uštěpačnému zakroucení hlavou. Zvlášť když mu dojde, čemu je někdo ochotný zasvětit život. Adrian Searle každopádně volí smířlivější tón a říká, že pochopení Vonna-Michellova díla vyžaduje hodně pozornosti a snažení. Otázkou zůstává, kdo to snažení bude ochotný pro nikterak vizuálně záživnou projekci diapozitivů vynaložit.
A stejná úplně otázka doprovází dalšího z nominovaných. James Richards své dílo chápe jako abstraktní sochu nebo malbu. "Žádný ze zachycených objektů ve skutečnosti abstraktní není, jsou to věci z reálného světa. Ale já s nimi zacházím způsobem, který je velmi abstraktní," říká.
Umělec, který se narodil v roce 1983 v Cardiffu, byl nominován s videomontáží Rosebud. Ta se skládá ze záběrů aktů z tokijské knihovny, z nichž byly cenzory vyškrábány choulostivé partie, rozmazaných záběrů točených napůl pod vodou, výstřižků z filmů ze 70. let nebo i videí na internetu.
Podobně neuchopitelné a nesouvislé jsou i zvuky, které obraz doprovází. "Zvuk, který pomůže záběr prosadit, ale zároveň jde v jistém smyslu proti němu," popisuje Richards, co hledá. Při podrobnějším zkoumání nezle odolat pocit, že letošní Turnerova cena nabírá jistou intelektuální fraškovitost.
Totem nebo flaška od kečupu?
Nejsledovanější umělecké ocenění v Británii a pětadvacet tisíc liber si odnesl Duncan Campbell za hodinovou filmovou esej s nevyřčeným závěrem, která obsahově odkazuje na mučednictví IRA, marxistickou teorii, africké primitivní umění nebo antropomorfní lahve na kečup.
"Campbellův film nepostrádá jistou radost, je ale příšerně dlouhý. Někde mě ztratil," vzpomíná kritik Guardianu na loňskou návštěvu skotského pavilonu na Bienále v Benátkách, kde byl snímek It for Others poprvé představen publiku.
Campbell se zamýšlí nad naším vztahem k artefaktům všeho druhu, snaží se přijít na to, co je dělá uměleckým dílem. A to je v době masové reprodukce takřka všeho obšírná otázka. Mimo lahviček od parfémů a obalů od brambůrků se soustředí především z tzv. primitivní umění afrických kmenů, jejich masky a totemy.
Jako odrazový můstek mu totiž slouží snímek Sochy také umírají (Les Statues Meurent Aussi, 1953), který byl francouzskými cenzory po více než jednu dekádu chápán jako útok na francouzské koloniální období a proto zakázán. Symbol jednot v Campbellově aktuálním filmu zastupují tanečníci snímaní z ptačí perspektivy, jejichž pohyby vedl britský choreograf Michael Clark.
Přelomový ročník
Cena Williama Turnera byla před třiceti lety založena proto, aby "propagovala diskuzi o nových trendech v současném britském umění." To se jí aktuálním ročníkem daří a letošní porota zašla v historii asi nejdál.
Nabízí se logické vysvětlení: veřejnosti neznámá jména a jejich neuchopitelná díla byla vybrána záměrně, aby na sebe cena opět upoutala pozornost. Tak jako za starých dobrých časů, kdy Mladí britští umělci (Young British Artists) věděli, jak šokovat.
Turner Prize 2014
- Turner Prize, Tate Britain, Londýn
- výstava potrvá do 4. ledna 2015
Nakolik se cena ve snaze o novinové titulky zacykluje a nakolik opravdu reflektuje aktuální dění na britské scéně, je otázkou. Adrian Searle každopádně letošní ročník vidí jako přelomový a to nejen ve smyslu generace umělců, ale i co se cen samotných týče.
Přelomové byly už samotné nominace. Organizátoři Turner Prize se pravděpodobně nadobro rozhodli vydat směrem, kterým je proud současného konceptuálního umění stahuje už dlouho. "Bude to těžká práce," uzavírá Searle komentář pohledem do budoucna. A nezbývá než nesouhlasit.
