Linoryt, to už dávno nejsou primitivizující obrázky čapkovského střihu. Lino je živé, poddajné, sexy. Chce se napsat, že linoryt je moderní, ale člověk by měl spíš říct trendy, protože když se to vezme kolem a kolem, moderny si zas až tolik neužil. Z tohoto pohledu je daleko víc spíš postmoderní; zvlášť ten český.
Linoleum je syntetický materiál a syntéza kvalit různých oborů výtvarného umění je jeho hlavní předností. Slučuje možnost fotorealistické přesvědčivosti, svobodu malířského vyjádření i jemnou prostorovost nízkého sochařského reliéfu s reprodukční schopností grafiky. Lino odpovídá dnešnímu elastickému životnímu stylu a je přirozené, že změnilo obraz celé tradiční grafiky. Důkazem jsou i Vičarovy práce.
Grafické obrazy
Vičar je realista obdařený abstrahujícím cítěním. Jeho práce zhusta působí jako ryze abstraktní kompozice, ale skoro za každou se skrývá konkrétní motiv nebo příhoda. Často bizarní. Když se člověk pozorně dívá, obvykle najde detail, přes který rozklíčuje zbytek. Nezřídka pomůže název.
Vičarovy práce jsou, mírně řečeno, osobité. Kromě výrazného rukopisu podpořeného originálními osobními technikami je pro něj charakteristické třeba to, že občas tiskne na různé materiály vatelín, vatu nebo zahradní fólie, které napíná po malířském způsobu do rámů. Co ale ohromí na první pohled, je velikost grafik: mnohdy přesahují osm metrů čtverečních.
Jestli někdo vytváří skutečné grafické obrazy, pak právě Vičar, který si i jinak na běžné "grafické poměry" počíná svérázně. Třeba když své olbřímí kompozice, které často existují v jediném exempláři tak jako obrazy, neváhá hřebíky "ukřižovat" do zdi galerie.
Impact
Vičarova výstava se jmenuje Impact. Znamená to zhuštění, stlačení, ale třeba právě i vytištění. Je to celkem trefné. Nejenže to obsáhne princip jeho vrstvených obrazů i postup grafické práce; zároveň autor vtipně komentuje, že do tak malé galerie se moc jeho věcí nevejde.
Vičar ale není mužem kompromisů a přes skromné možnosti základ expozice tvoří právě dvě linorytové megagrafiky; mimochodem reprezentativní. Ale i ostatní drobnější práce stojí za to, zvlášť když jediná věc, která byla v Praze vystavena, je stejně parádní jako absurdní cyklus mědirytin Králíci, který je ve sbírce Národní galerie a v rámci tzv. Laboratoře byl součástí stálé expozice moderní sbírky ve Veletržním paláci.
Výstava není velká, ale člověk by si ji neměl nechat ujít. Už proto, že Vičar v Praze tak často nevystavuje. Ne, že by byly Boskovice na Moravě, u kterých bydlí, tak daleko; ale jsou doby, kdy ho častěji najdete v Jihoafrické republice nebo Německu. I v jeho případě naneštěstí platí, že doma není nikdo prorokem.
Jan Vičar: Impact. Galerie Havelka, Martinská 4, Praha 1, výstava se koná od 18. do 31. ledna.
