Alena Kupčíková (1976) se jako umělkyně dostala do nezáviděníhodné situace. Ať dělá co dělá, zatím je to pořád "jen" ta, co "lepí obrázky z chloupků z kundiček".
A to všechno ještě celých pět let poté, co je vystavila poprvé na přehlídce mladého umění s názvem Mladý maso (GHMP 2002). Její nejnovější samostatná výstava Chlupatice v tanci slunce je toho dalším dokladem.
Přestože první "chlupatice" vznikla spontánně jako dárek příteli, s postupem času se spontaneita unavila a nastoupila rutina.
Obrázky - podle autorky mimo jiné reakce na estetické tlaky reklamy - s sebou pořád nesou jistou porci provokativnosti, jenže je to už jen trik, jehož pointu zná skoro každý; číslo, které má pomalu jen estrádní rozměr. Autorka cyklus jen zmnožuje, aniž by jej posouvala dál.
Je samozřejmě otázkou, jestli lze princip založený na prostém fíglu konceptuálně-technického rázu vůbec použít jinak než k tvorbě jednoduchých obrysových "kreseb" ženských aktů s rozcapenými bobry - abych použil pregnantní termín Kurta Vonneguta.
Nic proti, ale při pohledu na "nové" kompozice si nelze nevšimnout, že krom intimní "chloupkočáry" nemají ani jednotný rukopis a občas trochu připomínají figury Borise Jirků.
Někdy navíc "kresba" vůbec nedrží pohromadě, úplně se rozpadá a ztrácí ve stránce. Alena Kupčíková jen dál a dál vyprazdňuje vyšumělý nápad a vědomě těží z obecného zájmu o erotiku, bizarní kousky a senzace, k čemuž napomáhá i speciální mobilní expozice, která ještě posiluje dojem pouťové atrakce.
Problematické je i to, že v podstatě velmi podobnou věc, alespoň co se techniky týče, už dva roky před ní vystavila jiná umělkyně, rovněž absolventka AVU Jitka Havlíčková (1976). Ve stejném roce (2000) byly její práce reprodukovány a popsány v asi nejrespektovanějším domácím výtvarném časopise Umělec.
Havlíčková vytvářela kompozice z vlasů, které patřily konkrétním lidem. Jenže na rozdíl od Kupčíkové neporušila čistotu konceptu, jenž vycházel z pohledu, který se každému naskytne při pohledu na vanu vypuštěnou po koupeli.
Své "kresby" neznásilňovala narací, ale dávala jim v duchu logiky věci "přirozenou" ornamentální podobu. Navíc je lepila přímo do umyvadel a van, které pak instalovala na zeď na výšku, takže připomínaly niky.
Sama také rozeznala limity svého konceptu, nezmnožovala artefakty do nekonečna, ale cyklus v rozumném množství a čase uzavřela. Asi nemusím zdůrazňovat, že sympatičtější přístup a punc originality přičítám spíš Jitce Havlíčkové; přestože v tomto případě pořekadlo, že když dva, respektive dvě, dělají totéž, není to totéž, úplně trefné není.
Kupčíková si počíná celkem schematicky. Ať proto, že ji k tomu vedou okolnosti, nebo že prostě sama chce. Svědčí o tom i název výstavy, který směšuje v jedno dva různé projekty, které spolu nemají vůbec nic do činění. Chlupatice jsou chlupatice a Tanec slunce je několik přesofistikovaných algoritmů zrcadlení pohybu slunečních paprsků do vizuální a zvukové podoby.
Je to zajímavý a působivý fenomén - sluncem pronikajícím v lese mezi stromy se občas nechává okouzlit snad každý. Ale celá věc se podle mého utápí v konceptu technické "partitury", která jas a poezii ve výsledku skoro vytěsní.
A jsme zase na začátku. Alena Kupčíková se jako umělkyně dostala do nezáviděníhodné situace. Ať dělá co dělá, zatím je to pořád "jen" ta, co "lepí obrázky z chloupků z kundiček". A bude to tak bohužel asi ještě dlouho.
Alena Kupčíková: Chlupatice v tanci slunce. České muzeum výtvarných umění, Praha 1, Husova 19-21. Výstava trvá do 25. března.