Už to bude půlstoletí, co galerie a ateliéry v západoněmeckém Porýní začali navštěvovat manželé Hoffmannovi. Okouzleni nekonvenčním uměním, které vídali také každých pět let na přehlídce Documenta a s jehož autory se často přátelili, začali některá díla nakupovat.

Přestože se zároveň starali o rodinu a řídili prudce výdělečný podnik, luxusní oděvní firmu Van Laack, Hoffmannovi si vybudovali přední evropskou sbírku moderních a současných děl. Některá z nich už brzy spatří Češi. Na přelomu letošního roku je vystaví Národní galerie v hradčanském Salmovském paláci.

"Ta sbírka je nesmírně zajímavá. K jejím základům patří obrovský soubor prací amerického minimalistického sochaře a malíře Franka Stelly, předního představitele takzvané analytické malby, uměleckého směru dominujícího 70. letům 20. století. Jsou tam ovšem i díla od Bruce Naumana, od Jean-Michela Basquiata nebo cyklus děl s elektrickým křeslem od Andyho Warhola," vypočítává ředitel Národní galerie Jiří Fajt, byť hned dodává, že podobně jako většina lidí v oboru zná ze sbírky Hoffmannových jen část.

"Nikdy nebyla veřejně zpřístupněna ve standardním režimu, to se poprvé ve větším rozsahu stane až u nás," zdůrazňuje Fajt.

Manželé Hoffmannovi působili ve městě Mönchengladbachu, později se přesunuli do zhruba pětkrát většího Kolína nad Rýnem. Nějaký čas zároveň provozovali oděvní firmu a budovali uměleckou sbírku - například začátkem 80. let tak na módní přehlídce Van Laacku po molu jako model kráčel Andy Warhol.

Nakonec ale Hoffmannovi firmu prodali a od té doby se umění věnovali naplno. Po pádu Berlínské zdi chtěli pro svou sbírku postavit kunsthalle v Drážďanech, umělec Frank Stella jim dokonce navrhl budovu. Z projektu ale sešlo. Až nakonec Hoffmannovi v 90. letech zakoupili bývalou továrnu na tkané textilie v někdejším východním Berlíně, kam svá díla přesunuli a průběžně je zde ukazovali veřejnosti.

Rolf Hoffmann zemřel roku 2001, ale jeho vdova Erika v budování sbírky i jejím vystavování pokračuje - doteď se na jejích webových stránkách lze objednat na komentovanou prohlídku. Ale vždy s průvodcem a jedině v sobotních odpoledních hodinách.

Takto si sbírku několikrát prošel i Jiří Fajt. Kromě děl Jean-Michela Basquiata nebo Andyho Warhola si vybavuje třeba práce celé generace ženských umělkyň, na něž se Erika Hoffmannová zvlášť zaměřovala. "Je tam silně zastoupená genderová tematika, například prostřednictvím děl od italské výtvarnice Monicy Bonvicini nebo Němky Kathariny Grosseové," zmiňuje Fajt.

Ten se ke sbírce dostal zprostředkovaně. Erika Hoffmannová ji letos na jaře věnovala Státním uměleckým sbírkám Drážďany, s nimiž pražská Národní galerie úzce spolupracuje - v posledních letech si česká a německá instituce vyměnily pracovníky, uspořádaly společný takzvaný vlak kultury a nyní mají rozpracováno několik projektů, třeba výstavu o třicetileté válce.

Vtip spočívá v tom, že Národní galerie v Praze má spoustu budov, ale nedostatek moderního a současného umění, které nesbírala během komunismu z ideologických a po sametové revoluci z finančních důvodů. Naopak Drážďanům chybí budovy, kde by čerstvý dar od Eriky Hoffmannové hned ukázaly. "Než pro něj tedy najdou adekvátní umístění, domluvili jsme se, že na rok 2019 vystavíme výběr ze sbírky Eriky Hoffmannové v pražském Salmovském paláci," vysvětluje Jiří Fajt.

Na dotaz, zda v Česku někdy byla k vidění srovnatelně kvalitní sbírka moderního a současného umění, Fajt vrtí hlavou. Existuje tu prý několik zajímavých sbírek a mecenášů, kteří už nakupují na mezinárodním trhu, většina se ale stále soustředí na zdejší díla. "Troufám si tvrdit, že nic srovnatelného se sbírkou Eriky Hoffmannové v Česku nejenže není, ale ani tu dosud nebylo vystaveno," avizuje Fajt.

V podobných superlativech letos v březnu hovořila Marion Ackermannová, ředitelka Státních uměleckých sbírek Drážďany, když dar od Eriky Hoffmannové přejímala. "Má nevyčíslitelnou hodnotu. Je to mezinárodně významná soukromá sbírka umění, která vyniká zaměřením na kvalitu a absolutní důvěrou ve vnitřní sílu prací," konstatovala Ackermannová.

Projekt už je v pokročilé fázi jednání. Výběr ze sbírky jako kurátorka připravuje sama Erika Hoffmannová společně s drážďanskou ředitelkou Marion Ackermannovou. A za českou stranu zdejší protějšky k dílům předních světových osobností hledá kurátor Otto M. Urban. "Chceme v Praze představovat významné zahraniční veřejné i soukromé sbírky, a zároveň je stavět do určitého dialogu s 'českými pozicemi', jinak s pracemi českých umělců," vysvětluje Jiří Fajt.

Na dotaz, jak by taková "česká pozice" mohla vypadat, hned zmiňuje, že ve sbírce Hoffmannových se nalézají třeba díla průkopníků experimentujících se světlem. "Tam by se tedy nabízelo doplnit tyto práce nějakým dílem českého Zdeňka Pešánka, který by k nim coby český pionýr světelného kinetismu dobře zapadl," uvádí jako příklad Fajt.

Přesné datum, kdy bude sbírka Hoffmannových v Salmovském paláci otevřena, zatím ředitel Národní galerie nesděluje. Nejdřív prý u památkářů potřebuje nechat schválit "drobné úpravy" Salmovského paláce. Majitelka sbírky Erika Hoffmannová i Marion Ackermannová z Drážďan však už Prahu společně navštívily, na všem podstatném se s Národní galerií dohodly a sbírka by v Salmovském paláci mohla být k vidění už okolo přelomu roku, tvrdí Fajt.

Ten už má zároveň jasno, co bude následovat. Sbírka Hoffmannových v Praze zůstane příští rok - a roku 2020 ji v Salmovském paláci nahradí část moderního a současného umění, které do sbírek vídeňské Albertiny získal tamní ředitel Klaus Albrecht Schröder, jenž v čele této přední rakouské instituce stojí od roku 1999. "Díla ze sbírek Albertiny pak doplníme několika solitérními kusy ze sbírky Karlheinze Essla, zakladatele Baumaxu, jehož sbírka je momentálně v Albertině deponovaná," doplňuje Fajt, jenž o obou výstavních programech hovoří jako edicích - sbírka Hoffmannových představuje "první edici", výběr z vídeňské Albertiny a od Karlheinze Essla pak edici druhou.

Od toho, že na Hradčanském náměstí alespoň do konce roku 2020 vystaví umělecká díla často nevyčíslitelné hodnoty, si ředitel Národní galerie slibuje významné oživení palácového areálu.

Jiří Fajt má ambiciózní představy o stavebních úpravách Salmovského paláce i toho Schwarzenberského, jenž je s budovou spojený - mimo jiné chce oživit jejich vstupní dvory, zprovoznit zahrady, oživit terasy s výhledem na Malou Stranu nebo tu v přízemí zprovoznit knihovnu.

První krok už učinil - před několika týdny začal v Salmovském paláci působit vyhledávaný gastroprovoz, podnik zvaný Kuchyň známého Tomáše Karpíška z restaurační sítě Ambiente.

"Dosud všichni lidé proudili k Hradu, naše budovy však míjeli a upřímně řečeno neměli vážnější důvod vkročit dovnitř. A to ani kvůli umění, ani kvůli jiným službám, například aby se třeba kvalitně najedli. Po páté hodině odpolední se Hradčany proměnily v mrtvou zónu," vysvětluje Fajt zpětně, proč ze Salmovského paláce vloni vystěhoval sbírkovou expozici umění 19. století, která návštěvníky Prahy příliš neoslovovala. A proč vlastně pojal myšlenku "poohlédnout se" po kvalitní evropské sbírce moderního a současného umění, kterou by české metropoli přiblížil.

"Pokud na Hradčanech přijdeme s plnohodnotným uměleckým programem světové úrovně, doufáme, že tím přispějeme ke kultivaci celé této nádherné části historické Prahy," doplňuje Jiří Fajt.