Recenze - "Ale… ale tys… s-s-slíbila, že p-p-půjdeme ven!" Kluk natahuje, zatímco se ho máma snaží neúspěšně přesvědčit, že se ještě alespoň sama na chvíli koukne dovnitř a pak společně odejdou. Dle pokladních nebyl první; děcka se prý na výstavě bojí.
A vskutku, v prostorách knihovny ožívají všední předměty jako strašidla ze Smrtelného zla 2, viděli-li jste ten film. Hlavnímu hrdinovi, který řeší neshody s démonem, neposednou rukou a mrtvou přítelkyní, se v jisté chvíli vysmívá lampička či vycpaná hlava jelena.
Trochu to připomíná náznaky oživlé individualizované přírody z obrazů Jaroslava Panušky, snad jen že v případě Kintery se jedná o přírodu druhou, lidskou. Logická otázka následuje: co asi oživlá lampička či nákupní taška udělá, když se namíchne? Zvláště když nadává jak dlaždič.
Karel Srp to v úvodním textu v katalogu v souvislosti s pohybujícím se kbelíkem (a s Kinterovými "oživlými" či personifikovanými předměty obecně) vystihuje lapidárně: "I když si snad na něj po čase zvykneme, nelze ho úplně přijmout." Zmíněná dětská reakce tak přesně odpovídá světu Kinterovy tvořivosti, v němž je ostražitost přímo úměrná jeho nevypočitatelnosti.
Výsledky analýzy
Jsme-li u té nevypočitatelnosti… hovoří-li Kintera v souvislosti s názvem výstavy "Výsledky analýzy" o ironickém využití jazyku managementu, snad mnohem přesnější by bylo přichýlení se k matematicko-fyzikálnímu slovníku (i když ekonomie by taky seděla; výsledky ambiciózních analýz prožíváme právě teď).
Kinterovy objekty jsou výsledky analýzy, rozkladné operace dělící svět na neredukovatelné části - které však při opětovné syntéze vykazují absurdní zbytek, jakkoli jsou jednotlivé propočty rovnice správně.
V lyžácích se takto kymácí jakýsi tvor s ušima, kovové zábrany se vzpouzí jako jeleni v říji, ony nákupní tašky mluví, prckové bez tváře manicky mlátí hlavou o zeď, popřípadě nezastavitelně žvaní jako proročtí šílenci, kteří vidí budoucnost do stejné míry, jako hovoří nereflektovanou a de facto neustálenou řečí. Jsou to výčnělky přítomnosti, do jejíž rovnice nejdou zpětně zasadit coby nepředpokládaný zbytek analytické operace.
Takové přebytky cosi velmi podstatného říkají o domnělé jasné a zřetelné čitelnosti a struktuře světa - i o schopnosti řeči a rigorózně analytického myšlení tento svět beze zbytku popsat a fixovat.
Pokud bychom měli použít jiný příměr: Kinterovy oživlé objekty de facto reflektují rozkol v samotné řeči, vůči které umění v jistém ohledu revoltuje. V řeči, která svět přepisuje, perforuje (a performuje) do stejné míry, jako se snaží zachovat ideální fixní obraz, který popisuje. Obraz, který je nutně zpozdilou deformací.
Kinterovy hýbající se objekty jsou skutečně jako živé - a tím pádem jim nelze než připsat jak jistou míru vědomí, tak i intencionality a touhy. Speciálně série Spotřebičů či Mluvičů jako by odpovídala na té nejbazálnější úrovni situaci, kdy užitkové předměty i řeč domněle slouží předem dané potřebě, ale ve výsledku jsou ohniskem potřeb dosud nepředpokládaných, ohniskem intencí, které si svůj subjekt či subjektivitu teprve hledají. Popřípadě jako Revolucionář mlátí hlavou do zdi v marné snaze něco (či spíše něco proti) říci nebo udělat. Ale to už zacházíme do přílišných detailů.
Tento život se zdá být když ne stoprocentně platným, tak alespoň převládajícím principem Kinterových objektů. Tím výsledkem analýzy, jejímž ziskem jsou věcná Frankensteinova monstra. Kriticky se vyhrazují jak vůči světu, který je stvořil, ale který je do sebe principiálně nemůže a nechce zahrnout, tak i vůči intencím a idejím, který měly coby plán beze zbytku naplnit.
A pochopitelně monstra, která mohou být i dobrotivá - však si vzpomeňte, kterak se Kintera procházel po Praze s "Tím" jako s domácím mazlíčkem.
Kouzlo mnohosti
Retrospektiva kladoucí akcent na autorovu současnější tvorbu prokazuje dnes již poměrně rozsáhlému Kinterovu dílu obrovskou službu právě tím, že jeho objekty do jisté míry vyvazuje z jejich konkrétních významových a mnohdy kritických osidel. V rámci konceptuální práce s galerií jako celkem jim dává prostor, v němž se prokazuje jejich životnost nad rámec specifického záměru.
Tím nijak nechceme upírat jednotlivým exponátům jejich hodnotu, ale faktem je, že artefakty typu Doma vypěstovaný I či Hned tak nepojedem osamoceně vyznívají jako alegorické objekty, kdežto ve společnosti svých sourozenců si vynucují typ nazírání, jež o nich nutí mluvit (a obcházet je) nikoli jako umělecká stanoviska, ale jako individualizované věci.
Druhé patro Městské knihovny se proměnilo v nefalšované univerzum kabinetu kuriozit, kde nashromážděné předměty, bizarnosti, monstra a oživlé fosilie, ale stejně tak vzorky svého druhu teprve rozjíveně čekají na své zařazení do tušeného či nárokovaného řádu slov a věcí, byť třebas jako odchylky a abnormality. Takový kabinet zdaleka není (a nebyl) ryze autonomním prostředím; představuje naopak epicentrum otřesů, které skrze tlakové vlny reformují a reformulují svět, ze kterého sám kabinet čerpá.
Zdá se, že to odpovídá Kinterovu záměru; neopustit sféru umění jako specifickou platformu, kde lze podobné věci nacházet, skládat, organizovat a tvořit, ale zároveň je zpět vypouštět do světa: vystavovat obojí vzájemnému nárazu a sledovat, co to udělá. Ostatně vchod do galerijních prostor se proměnil ve vietnamskou samoobsluhu, kde si lze koupit polívku i cigarety.
A soudě dle rozhovoru v katalogu, který vydává Arbor Vitae, odpovídá Kinterově záměru i naznačený způsob, jakým si vystavené objekty vynucují volné (leč ve výsledku neméně závazné) čtení navzdory autorovi.
Jak jinak mluvit o všech těch kobercích, lampách či zábranách, ale i panácích či sochách než jako o svého druhu tělech, která se ohýbají, leží, spí, krvácí, rozkládají se, hroutí se, kroutí se, vztahují se k obloze nebo spočívají v klidu, leč namísto krve jim obíhá v těle elektřina? Taková personifikující individuace, lépe řečeno nemožnost se podobnému vztahu (namísto pouhého výkladu) a projekci vyhnout, je vlastně důsledným metodickým stanoviskem.
Nepochybně takto odbíháme od dešifrování těchto děl, na které zde ostatně není místo; a stejně tak tímto postojem odbíháme od možnosti je "umělecky" klasifikovat a převádět na společného jmenovatele.
Ani Mluviči už nejsou mluviči, ale parta kecajících prcků na pomezí individuality, Spotřebiče již nejsou spotřebiče, ale specifická fauna. Anekdota o tom, kterak jakási kolemjdoucí dostala z panáčka bušícího hlavou o zeď (Revoluce) záchvat, neb v něm viděla dítě, je vlastně úplně přesná. Vlastně by bylo kastrující a perverzní nejprve nevidět mrňouse, co mlátí hlavou o zeď, a začít rovnou hovořit o uměleckém díle, které něco zpochybňuje a bla bla bla.
Nejprve věci a tvorové
Naopak, cosi jako konkrétní interpretace se vlastně jeví až jako podmnožina postoje, kdy je třeba mrňouse či lampy nejprve fabulovat coby sebedestruktivní, zlomené či ležící. Číst je nikoli jako artefakty, šifry a poukazy, ale vztahovat se k nim jako k věcem či tvorům disponujícím vlastní, jakkoli neprůhlednou intencionalitou.
Je mnohem plodnější a metodicky žádoucí hovořit o Kinterově pomníku sebevrahům pod Nuselským mostem třeba jako o zádumčivém svědkovi, který se melancholicky obrací k obloze i ke skokanům do prázdna, než rovnou destilovat význam pomíjející ve výsledku to, jak se daná věc chová.
Toto neodmyslitelné a vlastně až strukturální "jako by" není pochopitelně cestou k jednoduše chápanému smyslu či k významu, který by bylo možné postihnout v rámci obrácené kauzality "myšlenka zakládá formu, a tedy z formy lze zpětně rekonstruovat počáteční myšlenku, jež z formy činí cosi jako šifru nebo překladač".
Fabulace a vyprávění odpovídající času, jež Kinterovy věci coby živá individua získávají čas prožívaný, čas nepředvídaných událostí, naopak cosi jako smysl zakládají. Individuace těchto věcí ze společného světa a ve společném světě banalit vyžaduje fabuli jako vlastní bezpečnou platformu smyslu; jako platformu rozvíjení smyslu v čase v žánru narace. Smyslu, který do těchto věcí investujeme a který těmto věcem přikládáme, ale který k nim těžko mimo fabuli může přilnout.
Stručně řečeno: kluk buší hlavou o zeď, protože k tomu má asi nějaký důvod. Lampy zlomeně leží na ulici, protože si zřejmě nemohly ani sednout, ani zůstat stát. Taková fabulace musí těmto objektům adekvátně odpovídat, o tom žádná; ale až v rámci této odpovědi či spíše tázání, proč to ony věci dělají, se můžeme následně ptát - slovy Kintery - jak významově zrcadlí svět, z jehož impulzů vzešly.
To svým způsobem zakládá jistou nadčasovost Kinterových objektů, jinak vycházejících z každému známých zkušeností - aby se jim člověk dostal na dřeň, musí k nim zaujmout vztah a začít si vymýšlet. A to se dá dělat prakticky vzato donekonečna a mimo institucionální a ustálené teoretické rámce.
Krištof Kintera: Výsledky analýzy. Kurátor Karel Srp. Městská knihovna, Mariánské náměstí 1, Praha 1. Výstava trvá do 13. května.
