Rozhovor - Street kids neboli ve volném překladu "Děti ulice". Tak se jmenuje první fotografická publikace Derecka Harda, která zahrnuje dvacet osobností české urbánní kultury. Kromě představení jedné subkultury jde však především o knihu, která má motivovat děti z dětských domovů. Právě k nim putovala polovina nákladu.
Lidé jako je r&b zpěvačka Dannie, raper Vladimir 518 nebo tanečnice Jája Vaňková mají děti vyrůstající bez rodičů motivovat k tvůrčím činnostem a ukázat jim, že se z nich může stát plnohodnotný způsob obživy.
„Hodně lidí mi říká, že mě knížka napadla poté, co jsem viděl Kmeny od Vladimira 518. Myšlenku jsem ale nosil v hlavě už asi rok předtím. Není tam podobný styl - jde především o fotografickou publikaci, nikoliv zmapování subkultur," říká o možné paralele s Kmeny sám autor Dereck Hard.
Knihu chápe především jako nadstavbu dosavadního publikování textů a obrazů o streetové kultuře ve virtuálním magazínu We Are Bastards?!, který vede a do nějž sám přispívá. Od letošního roku by dokonce časopis mohl začít vycházet i v tištěné podobě.
„Měl jsem knížku hotovou, nafocenou, už byly i napsané texty a měl jsem ji zalomenou v počítači. Pořád jsem ale neměl dostatek financí na vydání. Kluci od piva mi s tím pomohli. Nezaštítili to celé, ale přinejmenším to byla polovina tisku a velká většina křtu," svěřuje se s realizací projektu Dereck.
Jeho fyzický výsledek bude možné získat třeba na oficiálním křtu Street kids, který se uskuteční ve čtvrtek 17. ledna v Lucerna Music Baru. Knížku tam pokřtí kapela Supercrooo a téměř všichni, kdo se v ní objevili (kompletní seznam je na webu projektu). Proběhne také exhibice Dominika Nekolného a Martina Dražila na BMX. Parkour zase osobně představí Taras Povoroznyk a Jan Hanko. Lístky na akci stojí 150 korun, 250 pak stojí vstup i s publikací.
Aktuálně.cz: Jak jste vybíral „street kids"?
Dereck Hard: Byl to můj subjektivní výběr lidí, kterých si na urban scéně vážím. Takových, kteří podle mě dosáhli maxima ve své tvůrčí činnosti - ať už ve sportu, v hudbě nebo v umění. U výběru dvaceti lidí se může zdát, že je to strašně moc, ale pro někoho dalšího je to zase strašně málo. Konzultoval jsem výběr s lidmi, co se kolem streetové kultury pohybují, třeba s kolegy z magazínu Are We Bastards?!. Přinejmenším polovina lidí se v něm už objevila, zbytek se určitě objeví. Jedná se o tištěnou nadstavbu našeho magazínu.
A.cz: Bylo od začátku záměrem vytvořit knížku, která má dávat inspiraci mladým lidem z dětských domovů?
Chtěl jsem udělat vlastní fotografickou publikaci a zároveň knížku, která by motivovala mladé lidi. Od začátku jsem nosil v hlavě, že by šla část nákladu do dětských domovů. Dlouho jsem koketoval s myšlenkou, že by tam šla většina ze čtyřtisícového nákladu. Vyslyšel jsem ale hlasy lidí, kteří měli zájem si knížku koupit.
A.cz: Máte sám osobní zkušenost s dětskými domovy?
Ne. Přestože moje jméno zní Hard, jsem docela citlivý člověk. Vždy jsem chtěl lidem pomáhat. Tížila mě myšlenka, že jsou někde děti bez rodičů. Naschvál jsem vydání směřoval k Vánocům, aby děti dostali pod stromeček o dárek navíc. Tohle byla nejmenší maličkost, co jsem pro ně mohl udělat.
A.cz: Ani při výběru jmen nehrála roli zkušenost s dětskými domovy? Aby se s nimi děti případně mohly ztotožnit.
Nikdo z nich ji nemá.
A.cz: Někteří z nafocených lidí nejsou zrovna modelovými vzory. Častým tématem textů Huga Toxxxe je hulení, Vladimir 518 byl nějakou dobu squatter, Kato má drogovou zkušenost. Většina lidí by pravděpodobně řekla, že to nejsou věci hodné následování.
Jsou tam takové výjimky, ale i Kato je člověk, který ze svého snu udělal vlastní obživu. Hugo Toxxx a Vladimir 518 zase měli společný track s opuštěnými dětmi z Klokánku. Jmenoval se Kam mám jít a děti z dětských domovů v něm dělali vokály. Byl určený i pro běžné publikum. Lidé se mohli zamyslet nad tím, jaké je vyrůstat bez obou rodičů - jaké to je, když někdo žije na ulici nebo v dětském domově.
A.cz: Neměli přesto pracovníci dětských domovů s některými jmény v knize problém?
Děti tam mají možnost sledovat televizi a prohlížet internet. S těmi lidmi se stejně setkají. Hugo Toxxx se dnes třeba ubírá jiným směrem. Kato o drogách ale nerapuje vůbec a na bydlení ve squatu u Vladimira nevidím nic tak špatného. Myslím, že každý z nich tam patří. Hledal jsem hlavně lidi, kteří mají talent na více věcí najednou, jsou v tom úspěšní a mají založené živobytí na tom, co je skutečně baví.
A.cz: Streetová kultura je v Česku, obzvlášť mezi staršími lidmi, vnímaná ještě jako něco převážně škodlivého. Máte podobný pocit?
Myslím, že lidé nad 35 let moc neví, co streetová nebo urban kultura vlastně je. Obecně lidé špatně vnímají graffiti. Taky se mi nelíbí potagovaný barák, ale zase existují také legální plochy. Třeba příběhy Pasty Onera nebo Michala Škapy (Tron) jsou skvělé. Dostali se z ulice do všeobecného uměleckého povědomí a do galerií. V New Yorku tohle prolínání fungovalo už od osmdesátých let. Obojí je tam propojené a starší generace to tak, myslím, vnímá pozitivněji. Možná je publikace do jisté míry cestou, jak ukázat, že nejde o vyvrhele nebo kriminálníky.
A.cz: Jak se s lidmi z urban kultury spolupracuje? Záleží jim hodně na tom, aby byli zobrazeni v patřičné estetice, a nechají někoho proniknout do svého světa?
Jsem v podstatě také z komunity. Přes třináct let jezdím na BMX, v mládí jsem koketoval s graffiti i s rapem a tvorbou beatů. Asi třetinu lidí z knížky znám osobně. Každý z té dvacítky se chce nějak prezentovat. Neříkal jsem jim proto, jak se mají tvářit. Společně jsme naopak vymýšleli prostředí a domlouvali jsme se na výběru nejlepších fotek.
A.cz: Streetová kultura je specifická svou soběstačností. Má vlastní magazíny (byť už asi jen internetové) obchody, labely, … Znamená to však také obrovskou uzavřenost do sebe samé. Nebudou proto mít Street kids malý dosah?
Myslím, že si knížku koupí ve velkém třeba fanoušci Wiche, Vladimira, Kata a lidi, které zajímá rap nebo hip-hop. Zároveň se ale seznámí s dalšími hudebními styly. Jeden člověk tam zastupuje drum and bass (Lukáš Turza aka Brooklyn), další třeba raggae (Admirál Kolíbal). Chtěl jsem, aby se to všechno propojilo. Aby si knížku někdo koupil kvůli konkrétní osobě, ale zároveň objevil hodně dalších.
A.cz: Studujete na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Věnuje se tam někdo další podobným tématům?
Pár lidí fotí freestylové sporty jako je skateboarding, snowboarding nebo BMX. Ale moc se nestává, aby je někdo odevzdal jako klauzurní práci. Se svou klauzurou inscenovaných fotografií BMX Flatland jsem, myslím, šel trochu proti proudu. Profesoři to vzali docela dobře, dostal jsem za to béčko. Ale bylo mi doporučeno, abych už fotil něco jiného než BMX, které jsem odevzdával skoro celý první rok. Zmíněnou sérii Flatland Job jsem zároveň poslal na Czech Press Photo a vyhrál s ní juniorskou cenu. V té době u mě nastal zlom. Uvědomil jsem si, že kol už bylo opravdu hodně a postupně jsem od nich upustil. Občas ještě fotím něco pro náš magazín, ale v poslední době už se tomu moc nevěnuji.
A.cz: Pomohlo vám ve fotografické kariéře ocenění na Czech Press Photo?
Strašně mě to motivovalo. A určitě to dobře vypadá v životopise.
A.cz: Aktuálnější sérii Little Reality představují figurky slavných herců inscenované jako záběry z filmů. S koly už nemá nic společného a je v ní hra s určitými kulturními aspekty. Chcete právě tyto tendence dál rozvíjet?
Na fotografii mě naplňuje právě tvorba takových projektů. Možná to ukradnu Pasta Onerovi, ale nazývám to pop art fotografií. Pop art ve smyslu, že se snažím dělat umělecké fotky, které míří na širší masy a mladší lidi, co se o umění ani moc nezajímají.
A.cz: Street Kids pomáhal financovat projekt Gambrinus Excelent. To je ryze komerční subjekt a vůči nim se streetová kultura do jisté míry vymezuje. Není to trochu paradox?
Myslím, že je lepší, aby něco takového vůbec vzniklo, než aby to leželo doma v šuplíku. A to i za přispění firmy, která se na tom v očích některých lidi chce zviditelnit. Podle mého chtěl Excelent dostat na světlo světa zajímavý projekt. Navíc to není nijak okatý nebo prvoplánový, na obálce není ani logo. Jediným zásahem byla fotka na první stránce, kde držím pivko a kde mám děkovnou řeč. Je však jen v polovině nákladu, která nešla do dětských domovů. Kdyby společnost nepřišla, mám knížku doma na harddisku a doteď s projektem obcházím další firmy. Děti v domovech by je dostaly třeba až příští Vánoce.
