Recenze - Jak už napovídá název výstavy Miluji tě, ale… , týká se zatím poslední projekt Štěpánky Šimlové tématu lásky. Ale kdo má teď na podzim nutkavou potřebu optimistické vize plné vřelého citu, bude zklamán. Výstava je sice nabitá emocemi, jenže se týká spíš lásky, která je na odchodu nebo má díky své pomíjivosti aspoň pauzu.
Jedna z našich nejzajímavějších autorek své generace (1966) pracuje i tentokrát na konfrontačním principu technického obrazu a textu, respektive informace, kterou nese. Gros výstavy tvoří opakující se fotografie zrcadla postaveného na dvou hřebíčcích zatlučených do zdi. Snímky odlišují jen vzkazy napsané prstem do zamženého povrchu.
Na první pohled se to může zdát málo, ale už minimalistická kompozice toho vyjadřuje víc než dost. Způsob přichycení zrcadla ke stěně intenzivně evokuje labilitu. Sražená pára tělesnou intimitu koupelny. Vykřičníky za krátkými větami nebo jednoslovnými výrazy vypjaté emoce. Ručně psané nápisy nesou silný osobní prvek. A zamlžené zrcadlo? Těžko najít lepší ztělesnění totální nefunkčnosti.
Už v roce 2000 ve svých cyklech Little prayers a Mystict declaim that… Šimlová vkládala do záběrů velkoměstských zákoutí a panoramat namísto pouličních reklam neonem zářící slova modlitbiček nebo lehce naivizujících promluv o pravdě, kráse a lásce. O dva roky později zase detaily sexy tváří předváděcích figurín zpochybňovaly subjektivní omluvné texty.
Člověk, který se díval na výjevy „jen" jako na obraz, si vlastně ani nemusel ničeho všimnout. Viděl jen to, co už předtím stokrát. Navyklá vizuální klišé relativizoval až na význam toho, co v nich bylo více či méně nápadně psáno. Podobný stereotyp vnímání je také podstatou nového souboru. Záludnost věci tentokrát spočívá navíc i v matení jazykem, jímž je francouzština.
Hlavní problém tkví samozřejmě v tom, že jí (nejen u nás) málokdo rozumí. Nezbývá tedy, než se spolehnout jen na jakési emočně-asociační „čtení", které má ovšem ke spolehlivosti daleko. Mateřština obyvatel města nad Seinou pro zbytek světa představuje především jakýsi univerzální jazyk lásky; kdyby měl mít barvu, skoro jistě by to byla červená.
Lidská centra automatické produkce sentimentu tuhle představu v galerii ještě posilují skrze romanticko-erotický opar na zrcadle. Jenže ve skutečnosti je pod optickou iluzí roztouženosti nespisovnou razantní francouzštinou gradovanou vykřičníky napsáno: Nenávidím tě! Jsi srab! Zkurvysyn! Jsi k ničemu! Táhni k čertu! Už tě nikdy nechci vidět! Všechny orgasmy jsem předstírala! Seru na tebe!
Obrazy zrcadla autorka prokládá snímky skleněných vánočních koulí. Ani ony, tentokrát přiznaně, s sebou nenesou nic z posvátné atmosféry narození Spasitele. Visí osamoceně na umělohmotných silonech před šedým pozadím a zrcadlí strohý a vyprázdněný prostor. Další definice zklamání a také svým způsobem prozaická, i když trochu jiného druhu.
Jorge Luis Borges prostřednictvím hrdiny jedné své povídky tvrdí, že zrcadla a pohlavní spojení jsou ohavnosti, protože rozmnožují svět. Zrcadla Štěpánky Šimlové podle této logiky ohavná být nemůžou, neboť svět naopak zamlžují a podobně jako sama fotografie nesou spíš znamení přeludnosti.
Daleko více připomínají svůj magický archetyp z pohádky o Sněhurce. Nejenže mluví, ale navíc říkají to, co nechceme slyšet. To sice bolí, ale i takové prozření má svou cenu.
Štěpánka Šimlová: Miluji tě, ale… Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1. Výstava se koná do 2. října 2011.
|
|
|
