Londýn - Na Londýn se nedávno snesla těžká mlha a nevypadá to, že by se chtěla hnout. Občas ji rozhýbe jen mrholení nebo déšt se sněhem. Obyvatelé metropole nad Temží přesto tráví hodiny ve frotně na déšť. Pršet začalo pod střechou Barbican Centre, jednoho z největších kulturních průsečíků na mapě Evropy. 

Co dělá experimentální instalaci Rain Room tak přitažlivou? Návštěvníkům nabízí v pravdě magický zážitek: procházet se v hustém dešti a přitom zůstat suchý. Za projektem stojí umělecké studio Random International, jejichž práce stojí na interakci s divákem, často také pracují se světlem a pohybem. To vše v sobě spojuje i Rain Room.

Foto: Ondřej Horák

Místo magie moderní technologie

Nejen obyvatelé bývalého východního bloku si vzpomenou na heslo poručímě větru, dešti. Větu, která bavila svou absurditou a děsila tím, jak je myšlena vážně. Ostatně, pokusy ovládnout počasí tu jsou stále, vpomeňme ruské vojenské přehlídky nebo olympiádu v Pekingu v roce 2008. Hannes Koch a Florian Ortkrass, zakladatelé studia Random International, ale tvrdí, že ovládout přírodní živly nechtěli. Jejich primární motivací byla touha sledovat, jak budou lidé v netradiční situaci reagovat. Nejčastěji je to nevěřícný úžas podobný tomu, který můžeme vidět při kouzelnických vystoupeních.

Rain Room tak vrací pojem umění do doby, kdy fungovalo výhradně k provozování magie. Sochy a reliéfy primitivních národů sloužily jako zástupné symboly pro božstva, která měla při dobré vůli přinést třeba i lepší počasí. Umění se nevystavovalo v galeriích, ale sloužilo šamanům k vykonávání jejich profese - magii.

Namísto magie si ale Random International vzali na pomoc moderní techniku. V rozměrné chodbě je umístěno několik senzorů, které sledují pohyb návštěvníků a zároveň regulují vodní trysky rovnoměrně rozmístěné na stropě. Každého, kdo do instalace vstoupí, obklopí bublina sucha. Voda protékající instalací je  neustále recyklována a čištěna.

Výstavní prostor The Curve (Křivka) je pro instalaci ideální. Díky jeho geometrii není vidět, co se skrývá na konci, což vytváří napětí umocňující celý zážitek. Člověk se pomalu přibližuje, světla ubývá, zvuk dopadajících kapek sílí. Celá scéna se v jedné chvíli zlomí a otevře pohled na siluety lidí nevěřícně bloudících v dešti. Snaží se instalaci pochopit, natahují ruce a nohy, opatrně poskakují.

Na déšť se čeká minimálně hodinu, postát si ale můžete klidně až tři. I samotné čekání lze ale brát jako zážitek. V Londýně není mnoho atrakcí, na něž by se čekalo hodiny, což naznačuje jistou exkluzivitu.  Angličané s frontami nemají takový problém jako našinci a posedávání v poklidné frontě paradoxně lze brát i jako součást instalace. S přibližujícím se koncem roste i vzrušení, co že vás to vlastně čeká.

V kleci moderní architektury

Nehledě na délku fronty v Barbican Centre lze příjemně strávit celý den. Jeho okolí je totiž v jistém slova smyslu také magické. Komplex Barbican Estate vyrostl v centru Londýna na místě zdevastovaném německými nálety během druhé světové války. Jeho dominantu tvoří tři monumentální obytné věže, pod nimiž leží obrovský propletenec budov, jezer, chodníků a lávek. Celé to sice působí jako bludiště, díky chytrému navigačnímu systému se ale neztratíte.

Foto: Aktuálně.cz

Vše je tu striktně vyvedeno v nahém betonu. Přesně v duchu brutalismu, který u nás známe například z obchodního domu Kotva nebo karlovarského hotelu Thermal. Uprostřed komplexu stojí anglikánský kostel St Giles-without-Cripplegate. Jedna z mála zachovaných budov, která přežila velký požár Londýna v roce 1666, je tu uvěznena jako v kleci moderní architektury.

Samotné Barbican Centre v sobě pak spojuje takřka všechny druhy kulturního vyžití. Kromě dvou výstavních hal najdete i tři kinosály s kvalitním programem, nezanedbatelnou položkou v každodenním programu je i  divadlo. Jako domov The London Symphony Orchestra a BBC Symphony Orchestra má Barbican Centre jméno i na poli vážné hudby. Příjemné kavárny a restaurace jsou samozřejmostí, takže ať už přší venku či uvnitř, návštěva se rozhodně vyplatí.

Video: youtube.com