reklama
 
 

Snapshoty Libuše Jarcovjákové křičí ze dna všednosti

3. 5. 2014
Je fascinující, že Libuše Jarcovjáková fotila dnes tak módní snapshoty už v dávných sedmdesátkách – cíleně a urputně a usilovně. A až do aktuální výstavy v Ateliéru Josefa Sudka skoro potají.
Doporučujeme

Glosa - Libuše Jarcovjáková vydává v Praze na Újezdě v Ateliéru Josefa Sudka počet ze svého života, když veřejnosti zpřístupňuje střípky z fotografických deníčků. Ten počet není samozřejmě úplný, to by si musela pronajmout Florentinum včetně kanceláří Holásek a partners, ale ty asi nejpodstatnější kusy jejího života jsou venku.

Libuše Jarcovjáková dělá různé fotky. Když si například zajdete do antikvariátu v Dlážděné ulice v Praze, najdete tam její romantický rybník. Se sluncem, samozřejmě. Ovšem proslavila se – nebo řekněme se alespoň stala známou - se sérii snapshotových fotografií nemocné maminky.

Mimoděk zachyceno

Jsou to snímky plné neuvěřitelné emoce, kde každá fotografie má sílu atomového reaktoru ne proto, jak je to krásně nafoceno, ale proto, jak  jakoby mimoděk fantasticky zachytila a přenesla na diváka svoji hlubokou lásku, která je ve finále tím nejzákladnějším a nejobecnějším citem, který každý si nese v hloubi své duše.

Každý má teď díky sérii z let 2010 - 2012 zafixovanou Jarcovjákovou jako autorku obrovského intimního, niterného prožitku, i když dělala také třeba v osmdesátkách normální distanční dokumentární fotky komunistických plesů nebo vietnamské komunity, byť tedy na pěkně krátkou distanc, a ty fotky určitě také nebudou zapomenuty.

Ale o to nyní nejde. Teď – v souvislosti s její aktuálním výstavou – nám jde o ty snapshoty, které jí udělaly jméno v době, kdy snad každý moderní autor je musí dělat, aby mohl žít v dnešku.

Proč nám jde o snapshoty? Výstava u Sudka ukazuje, že s její slavnou Maminkou se to má úplně jinak, než jak bychom si to mysleli. Ona totiž kupodivu vůbec neběží vedle vlaku snapshot estetiky, ale je to vlastně zcela naopak. Její snapshotová maminka je vlastně jen vyvrcholením jejího celoživotního usilování.

Našla si snapshot ještě před módní vlnou

Libuše Jarcovjáková na Újezdě ukazuje jednu senzační věc: aniž to ví, aniž ví, že jednou tahle snapshotová estetika dobude Rudolfinum, ona tak fotí odjakživa a chápe to jako hledání a vyjadřování svých pocitů. Je fascinující, že prostě fotila snapshoty už v dávných sedmdesátkách – cíleně a urputně a usilovně. A až do současné výstavy také potají, skrytě před veřejností. Je to zázrak.

Vlastně se dá s jistou licencí říci, že při svém potulování vynalezla snapshot před snapshotem; ostatně jako ve stejné době Jiří Kovanda vynalezl "divnou" fotografii a až francouzští kurátoři nám ho teď v Praze musejí pomalounku vysvětlovat a pomalu do nás vtloukat, že tu máme světovou výtvarnickou figuru.

Libuše Jarcovjáková na Újezdě vychrlila – jak říká Michal Nanoru v katalogu – „ptáky na chodníku i v poklopci, kanály a další stopy lidí… na hranici mezi tolerancí a lhostejností“. Je tam všechno. Nahé zadky, sochy bez pindíků, přepálené hlavy, zapnuté/vypnuté televize, opuštěná kola, mříže, mříže, mříže, to vše rozpláclé v divokém vírů všemožných formátů na těch pár stěnách maličkého ateliéru.

Fotky nedbalé až lajdácké, technicky hnuté až do kategorie junk, a přeci je to zvláštní výstava! Je to výstava extrémně osobních fotografií, o kterých se dlouho předpokládalo, že je nejde vystavovat právě pro to intimní sdělení nepřesahující autorský kruh.

Stojíme před nimi a vidíme jeden svět jednoho člověka, svět chvatu, těkavosti, pomíjivosti, rozpadu, svět denních všedních minut, svět banalit. Je to svět přísně individuální, ale zároveň dráždivý, protože nás vtahuje do sebe svou silou podoby se světem, který nás čekal, čeká a bude čekat. Fotografie jsou tak mimoděčně a jakoby náhodně vysypané, jakoby vznikaly po celých těch čtyřicet let googlebotem na střeše auta.

Nečekejte žádné perličky na dně, žádný denní heroismus, ale ani žádný hédonismus, ale pouze to, co je opravdu život. Pondělí, úterý, a snad bude i středa.

Volání ze dna všednosti

Libuše Jarcovjáková nás svými osobními fotografiemi postavila před zvláštní problém. Naprosto zřejmě cítíme ono volání, zoufalé existenciální volání autorky ze dna všednosti, které sálá z těch fotek, ale zároveň víme, že stojíme jen před jedním jediným životem – před jejím životem.

Jedním jediným okruhem problémů, tužeb, lásek, zklamání, které jsou silné, výrazné, drásavé, ale které dál, než na délku natažené paže fotografky nesahají. A jsme z té výstavy trochu zmateni a klademe si otázku. Proč a jak máme být přítomni v tomhle cizím světě. Proč máme být voyeury a do tohohle života nahlížet. Jenže zároveň sami prudce cítíme, jak jsme tím světem vábeni a sami se vábíme, jak jsme jím vtahováni, jak ho chceme podupat svými podpatky, vniknout do něj a jedovatě se radovat (nebo opovrhovat) tou předloženou všedností, jen abychom zaplašili svou všednost.

Libuše Jarcovjáková stejně jako to dělají ti nejlepší snapshotoví tvůrci ve světě nás donutila nedívat se na fotky jako na pojetí krásna, jako na něco co leží kdesi před námi v objektivní krajině, ale dokázala nás donutit přes ty fotky se začít šťourat ve svém banálním a obyčejném životě plným pádů, zkažených ambicí, trapných hrdostí, propíchnutých bublin pýchy na sebe. Rozbila mytologii obrazu jako objektu před námi, a nastolila obraz jako erotický vibrátor, kterým sami sebe rozechvíváme.

Otevřela tím Újezdem zároveň ale i otázku, jak se my stavíme k soukromému světu a jaká je naše hrana ctnosti nevcházet do cizích kuchyní. Jak moc se dokážeme přesvědčit, že pročítání deníků v galerii znamená konzumaci umění, i když každý ví, že to je bulvár. A do toho všeho našeho znejistění ještě navíc slyšíme ten její tichý, potutelný smích, jak nás polapila v naší touze nakukovat klíčovou dírkou do budoárů.

Jenže v tom je právě problém. Tohle pojetí fotek, vlastně jen zhmotněná energie, zobjektivizovaný virus našeho těla, je principiálně něco úplně jiného než bylo dodnes v galeriích kánonem, něco jiného, než co se tam obvykle věší. Staré dogma „hledění na fotky a hledání krásna“ je zde v případě snapshotu do posledního milimetru plochy popřeno a zoufale se vzpouzí a do posledního bojovníka vede válku s tím, aby tak bylo chápáno.

Přišpendlení motýli

Vyzdvižením snapshotu na zeď galerie jako estetický počin tak dochází k naprostému popření jeho smyslu, k totálnímu zahubení této energie a ke zničení toho, proč ta fotografie vznikla. Vyzdvižení snapshotu na zeď galerie, vytvoření té monstrance vznešenosti a patosu, je jeho absolutní smrt. Neskutečná hrůza srovnatelná s dáváním bůčku Agátě Hanychové.

A tak i tato výstava, přes všechnu energii, vyznívá rozpačitě. Ne proto, že by soubor byl špatný, ale proto, že ty fotky na zdech, i přes veškerou snahu je rytmizovat velikostmi, sdružováním, doplněním je o stránky autentického deníku, působí takhle na zdi jak přišpendlení motýli.

Stejně jako profesor Birgus totálně zlikvidoval emoci série Máma na své výstavě Vnitřní okruh, když snapshotové, magnetizující fotografie polapil do nalakovaných, instantních, ohavných rámů a zatavil je pod úchylné sklo a tím je zcela zadávil, tak i tady přes veškerá odlehčení pompéznosti prostoru se pořád díváme na nanebevzetí fotek, které nikdy nechtěly esteticky ohromovat.

Ano, snapshot je těžká disciplína, protože vyžaduje nová, radikální řešení. Jak sám snapshot je radikální a nový, tak i zachycení jeho energie musí být radikálně nové. Staré postupy nefungují. To se nedá svítit. Ještě nás nějaká cesta holt čeká.

Libuše Jarcovjáková, Veronika Nastoupilová: Ziellos. Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1. Do 11. května.

autor: Radek Burda

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama