Praha - Na druhý ročník festivalu KomiksFEST dorazil jeden z nejvýraznějších tvůrců intelektuálního autobiografického comicsu. David B. se ve světě i v Čechách proslavil především svým komiksovým románem (grafickou novelou) Padoucnice, v níž strhujícím a zároveň syrovým způsobem líčí rodinný boj s bratrovou nemocí, epilepsií.
Na pražské přehlídce teď Pierre-Francois Beauchard (1959) představil české vydání posledního šestého dílu.
Proč jste si vybral za médium svého vyjadřování zrovna grafickou novelu?
Už když jsem byl dítě, tak jsem si rád vymýšlel příběhy a vyprávěl je. Stejně tak rád jsem si kreslil. Komiks je tedy pro mne ideální formou knihy. Je pro mne jako stvořený. Vyprávění příběhu pomocí kresby je přesně tím, co chci dělat. Preferuji komiks před klasickou, psanou knihou.
Jaké jsou síly a slabiny tohoto média?
Slabin si vědomý nejsem. Sílu komiksu jsem si uvědomil během práce na Padoucnici. Možnost vyjádřit svůj životní příběh obrazy mi dávala až magickou moc. S tím, jak jsem nanášel inkoust na papír, jsem ze sebe zároveň upouštěl spoustu bolesti. Když jsem celou sérii dokončil, cítil jsem se mnohem lépe.
Práce na Padoucnici byla tedy katarzí?
Bylo to hledání grafických odpovědí na otázky lidských problémů. Ptal jsem se třeba, jak ztvárnit epilepsii. Musel jsem najít svého druhu výklad toho, co se tehdy dělo - a svým způsobem i výklad světa.
Jak se díváte na možnost zfilmování vašeho komiksu?
Vlastně jsem už dvě nabídky na adaptaci Padoucnice dostal, jednu ve Státech a druhou v Kanadě. Ale rozhodně na ně nechci kývnout jen proto, abych měl film. Adaptace by byla složitá. Než špatný výsledek, to radši ať se nic nefilmuje.
Figurovala v nabídkách už jména režisérů?
O režisérech řeč nebyla. Jedna z nabídek přišla od kanadského producenta, který většinou tvoří hororové snímky. Tak doufám, že nezamýšlel udělat z Padoucnice horor. I když možná tam něco z hororových prvků je. S druhou přišel jeden člověk, který dělá hodně pro Disneyho.
David B.
Na Padoucnici pracoval David B. v letech 1996 a ž 2003. Pseudonym chápe jako symbol boje - ve své nejslavnější sérii tedy boje s nemocí, která zasáhla jeho bratra a se kterou rodina ze všech sil zápasila. Přiznává se i k okamžikům, kdy byl na bratra tvrdý, dokonce ho chtěl zabít. "Když se rozhodnete psát příběh, měl byste říci vše," říká. Vydal i další knihy, třeba záznam představ a snů Zsinavý kůň. Do rodinné minulosti v 60. a 70. letech se chystá vrátit v knize Babylon, kde bude pohledem dospělého reflektovat i politiku, dějiny a kulturu.
Jaký byste si k představoval soundtrack?
Asi to, co se u nás doma tehdy poslouchalo. Hodně se pouštěla klasická hudba, nějaký ten jazz; a bratr poslouchal spousty popu.
Líbila se vám filmová verze Persepolis od Marjane Satrapiové?
Bohužel jsem ten film ještě neviděl.
Zpět ke knize. Přijde mi, že první díl Padoucnice je oproti poslednímu víc realistický
Když jsem začal na knize pracovat, potřeboval jsem nějak zachytit svojí tehdejší mentalitu, ačkoliv mé vnímání v dětském věku bylo značně symbolické. Pravdou je, že si kniha prošla svou evolucí. Nejdřív jsem chtěl vyprávět příběh obrázky, později jsem hledal ony grafické odpovědi, které příběh klade.
Nechtěl jsem vyprávět jen o bratrově nemoci, ale i o naší rodině; matka vždy u večeře vykládala rodinné legendy. Chtěl jsem vyložit, jak se ze mne stal komiksový tvůrce. Veškeré dílčí obrazy ve mně vyvolávaly další obrazy; jak jsme šli s bratrem poprvé do nemocnice, do komunity V jednotlivých dílech jsem prostě rostl.
V průběhu práce jste se prý pohádal s rodiči. Je to s odstupem po dokončení díla lepší?
Už je to pryč. Matka se rozzuřila poté, co viděla druhý díl. Netušila, kolik se mi toho z té doby uchovalo v paměti. Cítila se špatně kvůli tomu, jaký jsme tehdy vedli život. Byl to projev jejího obranného mechanismu. Na druhou stranu: viděl jsem, že jsem se dokázal dotknout svými kresbami něčeho citlivého.
Jak si vysvětlujete, že si toho tolik pamatujete?
Když jsem viděl bratrův první záchvat v malé uličce, oči i uši se mi otevřely dokořán. Uvědomoval jsem si, jak se náš život mění. Musel jsem se pokusit pochopit, co se bratrovi děje, protože ani rodiče ani doktoři to vysvětlit neuměli. Věděl jsem, že musím pro sebe nacházet řešení těch věcí. Proto si toho tolik pamatuji.
Na obalu posledního dílu jsou kontury démonů vymazány a zůstává jen černá barva
To má představovat vývoj bratrovy choroby a zároveň mé mysli. Všichni ti duchové, které jsem si dříve představoval, zmizeli, protože už jsem dospělý. Teď už víme, že se bratr nikdy neuzdraví; je pod prášky, nemůže už mluvit ani se pohybovat. A to má obálka představovat: nemoc snědla všechno včetně něj samého.
Jak byla novela přijata ve Francii a Belgii?
Na festivalech a různých setkáních jsem poznal spoustu lidí, kteří epilepsií trpěli, nebo měli podobnou zkušenost ze svého okolí. Byli rádi, že něco takového vzniklo, protože tahle choroba není moc prozkoumaná. Ačkoliv má mnoho tváří, říkali mi třeba, že jejich příběh je úplně jiný, ale všechno v tom mém poznávají.
Co si myslíte o autobiografickém komiksu jako takovém?
Ve Francii zažívá velký boom, jsou toho mraky. Začínající autoři se pro něj rozhodují, protože si myslí, že je to snadné. Řeknou si, že nebudou muset vymýšlet příběh, že zkrátka vezmou svůj život, vtěsnají to do kreseb a to je celé. Ale to nejdřív člověk musí mít co říct. Spousta takových komiksů, které se mi dostaly do ruky, byly ploché. Trh je u nás velký a tak vydavatelé otisknou kde co.
Myslíte si, že má americký a evropský komiks společné kořeny?
Úplně na začátku zřejmě ano, ale hned záhy se rozdělily. Například v Americe se zažilo dávat komiks do magazínů a novin. Ve Francii byly hned na začátku sešitové komiksy pro děti. Pak ale docházelo k určité kulturní výměně mezi oběma břehy Atlantiku. Celá generace mladých amerických tvůrců byla ovlivněna Evropou. A ještě později došlo k paradoxu: Evropané se začali inspirovat těmi Američany, které předtím ovlivnila Evropa. (smích)
Na čem teď pracujete?
Vytvářím kresby na jednu pařížskou výstavu, která bude mít vernisáž v lednu. Obrazy se rovněž týkají epilepsie. Jsou to portréty mého bratra, které jsem dělal trochu jiným stylem. Účelem je tyto problémy přiblížit veřejnosti...
