Recenze Výstava Generace nula shromáždila přes třicet komiksových výtvarníků. Kromě originálních prací se pražské uvedení rozrostlo o několik velkoformátových tisků, objektů i autentických rekvizit.
Expozice - k vidění je do konce března v Galerii VŠUP - tak poskytuje doslova komiksově komplexní obraz o situaci i autorských přístupech nastupující generace.
Za jejími dveřmi zůstala jména starších výtvarníků, jako je Štěpán Mareš, Lucie Lomová nebo Jaromír Švejdík. Kurátor a píšící šéfredaktor prestižní komiksové revue Aargh! (www.analphabetbooks.com) Tomáš Prokůpek sestavil reprezentativní průřez toho nejzajímavějšího, co "mladá" scéna nabízí.
Generace nula
Expozice je prvním podobně razantním vystoupením generace autorů kolem třiceti a zároveň velkým prstem ukazujícím veřejnosti jména, o nichž v branži budeme ještě chvíli slýchat.
Tuto "generaci" neváže manifest nebo styl jako spíš blízký věk, okolní podmínky a silné vnitřní zaujetí.
Na rozdíl od krátkodechých experimentátorů z literárních nebo výtvarných kruhů spojuje autory víra v komiks jako v plnohodnotný prostředek vyjádření, vůle po autentické tvorbě navzdory posměchu, ochota experimentovat, profesionalizovat se a nacházet nové způsoby a techniky.
Enigmatický název objasňuje definiční vymezení tohoto volného autorského okruhu v několika rovinách. Generace nula jsou výtvarníci (i scenáristé), kteří se objevili a publikovat začali kolem roku 2000.
Nula byla ještě donedávna obvyklým honorářem ostatně právě a jen osobní nasazení, a nikoliv třeba stálý redakční plat, je motorem vývoje domácí komiksové scény poslední dekády.
A konečně je to i generace, která s komiksovým know-how musela začínat od nuly.
To je mimo jiné důvod, proč vznikal a stále vzniká velký objem kratších příběhů poloexperimentálního rázu. Na rozdíl komiksových kultur v zahraničí, které se mohou těšit z kontinuálního vývoje, státní podpory i vzdělávání, musí si domácí scéna tvůrčí perimetr vybojovávat políčko po políčku.
Nový pocit z comics
Oproti předchůdcům mají nicméně nastupující autoři mnohem dostupnější překladové komiksy i zahraniční publikace, po ruce internet a možnost konfrontovat se s blízkými scénami.
Tato autorská a pochopitelně i čtenářská generace už vnímá komiks jinak než jejich rodiče vyrostlí na Rychlých šípech. Daniel Kummerman, jeden z nemnoha předlistopadových komiksových apologetů, tuto proměnu nazývá "novým pocitem z comics".
V širším kontextu jsou prezentovaní autoři součástí celosvětového proudu, v němž si komiks vydobyl místo mezi ostatními médii a obory (literatura, film, animace, graffiti a street-art i grafický design).
Proudu, který je kromě zábavné roviny schopen vnímat a tvořit komiks jako prostředek společenské i individuální reflexe, jako formu pestrou a zároveň dostatečně "vážnou" pro autentické příběhy.
Oproti zažité představě "komiksáře" coby praštěného asociála bojuje výstava řádkou titulů z výtvarných akademií, architektury, scénografie nebo pedagogických fakult.
Na stěnách najdeme bývalé graffiti writery (Hza Bažant, Vladimir 518), výtvarníky na volné noze (Karel Jerie, Jan Turnovec, Adolf Lachman), grafiky (Tomáš Kučerovský, Jan Šiller) i učitele výtvarné výchovy (Jiří Husák, Ján Lastomírsky), scénografy (Matěj Němeček) nebo animátory (Jaromír Plachý, Dan Černý).
Postupy sahají od trondheimovského minimalismu přes "královskou disciplínu" perokresbu a akvarel až po malbu, počítačové techniky a hustě vrstvené koláže.
Výsledky partyzánštiny
Třicítka výtvarníků představuje třicet rozdílných, originálních a plnokrevných přístupů ke komiksu, které mají málokdy co společného s rutinou pánů Mareše nebo Němečka.
A je to také generace, jíž se po letech šuplíkové partyzánštiny konečně dostává prostoru. Například album Nitro těžkne glycerínem, s nímž duo Kopřiva-Grus prorazilo v zahraničí, vznikalo tři roky; Oidipus Rex Karla Jerieho sedm a legendární Vzlety a pády trvaly dvojici Prokůpek-Kučerovský let devět.
Léta probojovaná s tužkou v ruce kromě otištění ve specializovaných magazínech (jako Aargh!, Zkrat nebo CREW) konečně přinášejí první publikační vítězství.
Na trhu se začínají objevovat ucelená alba - Šifra Mistra Hanky - i zapálené samizdatové projekty, například fenomenální holešovicko-fantaskní Voleman Jiřího Gruse.
Finančního povzbuzení se kreslířům dostává díky stoupajícímu počtu zakázkových komiksů, storyboardů, knižních ilustrací nebo původních stripů.
Pozitivní deziluze
A výstava předvádí tuto formální i žánrovou pestrost ve vší úplnosti.
Najdeme na ní jak ukázky ze stripů (666 případů komisaře Pinzetty z pera Petra Pavlána), tak jedno- až čtyřstránkové anekdotické příběhy i ukázky z mnohdy desítky stran čítajících ság (projekt Branka Jelinka, jemuž Mot vydal trilogii Oskar Ed).
Plastický dojem doplňují zmíněné objekty, ať jsou to mluvící předměty z Oskara Eda nebo autentické rekvizity a skici, které se objevují ve Volemanovi.
Podobně ambiciózních přehlídek se u nás objevilo jen pár (Francouzský komiks nové směry) a domácí scéna se takto symptomatického exposé dočkala poprvé.
Chcete-li zažít pozitivní deziluzi, co je, není a může být komiks, stěží najdete koncentrovanější příležitost.
