Rozhovor - Na jihlavském festivalu dokumentů soutěžil i osmnáctiminutový snímek Paniččino všecko, jehož autorkou je výtvarnice Kateřina Šedá a její manžel, filmař Vít Klusák.
Iniciátorka sociálně laděných happeningů v něm zaznamenala kontinuální akci, ve které se její rodina snaží po smrti babičky dodržovat psovi denní režim zemřelé paničky.
Babička a pokus vytrhnout ji z letargie byla i tématem práce, za kterou dostala před třemi lety Cenu Jindřicha Chalupeckého.
- Jak to udělat, aby pes nepoznal absenci zemřelé babičky
- Profil: Neobyčejná - obyčejná Kateřina
- Chalupeckého cena: Vítězství Kateřiny Šedé
- Speciál: Vše o MFDF Jihlava 2008
Na filmu Paniččino všecko jste spolupracovali s manželem. Dopadl výsledek podle vašich představ?
Důležité je nejprve říct, že Paniččino všecko je pro mě hlavně akce, kterou uskutečňuje už dva roky celá moje rodina s vlčákem Ajdou v babiččině bytě. Film, ať je třeba sebelepší, považuji až za druhou věc - záznam té akce. Nemůžu si prostě pomoct, ale stěží něco dokáže zastínit moje vzrušení, že se to v této chvíli neustále děje.
Dlouho jsem zvažovala, jak tuhle situaci dobře zprostředkovat. Říkala jsem si, že dodržováním babiččiných činností jsme ji po smrti znovu oživili. Pro vzdáleného diváka sice neviditelně, ale pro jejího psa naprosto jasně. Ať je otevřené okno, hraje rádio, nebo běží televize, pro Ajdu to znamená jediné: panička se vrátí.
Byla jsem zoufalá, že nemůžu přijít na žádný způsob, jak to ukázat celé najednou, protože ani film to nedokáže. Chtěla jsem asi nemožné - přenést na diváka i teplotu v bytě (Ajdě v zimě topíme), která mně nejsilněji připomínala postavu babičky. Věřím ale na zázraky, a tak o tom ještě pořád přemýšlím.
A ta spolupráce s manželem?
I přes tyhle výhrady mně film přišel jako dobré médium, které může zprostředkovat alespoň to, co se zprostředkovat dá. Přála jsem si, aby se divák při sledování dlouhých záběrů osamoceného psa v okně nudil společně se zvířetem, abych co nejlíp přiblížila jeho denní režim. Díky Vítovi jsem ale pochopila, že pokud chci ukázat obraz celého dne, musím myslet především na proporce.
Víťa se dokáže pro "cizí" věc nadchnout a vydat ze sebe to nejlepší, s tím mám naopak já problém. Při pohledu do kamery se většinou shodneme, ale ve střižně jsem asi větší sobec - Vít dokáže víc myslet na diváka, na jeho zážitek v kině. Já spíš přemýšlím nad videem v galerii, před kterým diváci normálně utíkají, takže je zase tolik neřeším. Klidně bych film udělala delší a nudnější, což jsme zvažovali. Jinak ale v mnohém (především spojení obrazu a hudby) předčil moje očekávání.
Stejně jako v projektu oceněném Cenou Jindřicha Chalupeckého jste se tu vrátila ke své babičce. Čím vás inspirovala? Dá se říct, že je to vaše emblematická otázka: Jak vytrhnout někoho z letargie?
Když babička Jana zemřela, tak jsme uvažovali, že její byt vyklidíme. Moje akce definitivně skončila. Ajda ale v noci tak naříkala, že se můj taťka rozhodl, že ji v bytě nechá a rozsvítí jí světlo. Ona se jako zázrakem uklidnila. Tím nám došlo, že pokud budeme dodržovat celý babiččin režim, Ajda se vzpamatuje. Říkám "nám", protože tuhle věc nepovažuju za svou, ale přišla na ni současně celá rodina a taky se na ní podílí.
Viděla jsem v tom logickou návaznost. Nejprve jsem dva roky křísila k životu babičku, teď celá rodina křísí jejího psa. Mně inspiruje právě lenost, uzavřenost a skepse, ať už babičky nebo okolí - to jsou často hlavní témata mé práce a proti nim bojuju. Neustále mám totiž pocit, že ve vzduchu visí nápis, které občas vidím před naší hospodou - DNES: UZAVŘENÁ SPOLEČNOST.
Co má po vašich projektech zbýt pro vás a co pro účastníky vašich performancí? Není pro ně typické, že jsou v zásadě „v materiální formě" neprodejné?
Každou věc dělám většinou dlouhou dobu, ale velký formát a náročná příprava mě vzrušuje a motivuje, přestože klíčový okamžik nakonec proběhne velice rychle. Na tom ale nezáleží, podstatná je intenzita okamžiku - v tu chvíli musí jakoby "zahřmít" a zjevit se, co běžně bývá našemu zraku ukryté.
Pokud ke ZJEVENÍ dojde, je to pro mě po všech stranách dostačující výsledek. Materiální „odpadky", ať to jsou kresby, grafy, fotky nebo jiná dokumentace, potom můžu klidně do muzea prodat; i v této formě dokážou často šířit hlavní myšlenku. Snažím se ale vyhýbat soukromým sběratelům; skličuje mě představa, že tu věc někdo navždycky zavře doma.
Důležitou roli u vás hraje pečlivá dotazníková metoda, uspořádávání věcí, jejich definování a propojování.
Já se snažím k věcem přistupovat nepředpojatě a nejvíc času mi většinou zabere doba, kdy se snažím uvidět formu. Tvrdím, že si témata nevybírám, ale ony si vybírají mě. Stejné je to s formou. Většinou je v daném případě jen jedna nejsilnější a tu se snažím nalézt. Doposud jsem ale bohužel použila spíš známější; snažím se teď najít jinou, novou formu, která nebude jen jiným složením známých prvků. Bez debat totiž existuje - cesta k ní se nedá vykalkulovat, v jednu chvíli se musí spojit řada neovlivnitelných faktorů.
Jak vnímáte vztah téhle až sociologické racionality s hravostí a spontánností, která je vlastní současnému umění?
Myslím, že jistá racionalita je hrozně důležitá a v určitý okamžik výtvarník musí stát nohama na zemi. Přiznám se, že spoustě spontánních instalací a konceptů v galeriích vůbec nerozumím, což by samozřejmě nevadilo, jenže já ani nevím, čeho se chytnout, co mi ta věc sděluje... A to podotýkám, že nejsem obyčejný divák. Když pak vidím krásný namalovaný obraz, je to pro mě velká úleva.
Pokračování rozhovoru ZDE
