Každý obraz je tu nezaměnitelně Bolfův. Silný rukopis ale nepřekáží novému způsobu malby ani novým námětům.
Černá, škrábaná plátna získala barevnou podmalbu a městské i lesní krajiny, do nichž malíř zasazuje úzkostné či přímo katastrofické scény. Obohacují abstraktní nebo možná mimozemské prvky. Výběr přibližně 90 obrazů připomíná stránky obrazového románu, nějakého pořádně zamotaného sci-fi. Však se výstava jmenuje jako známá kniha Ludvíka Součka z roku 1979 o záhadách světa: Tušení stínu.
"Líbilo se mi, jak Souček - český Däniken - volně nakládal s informacemi," vzpomíná na svou dětskou fascinaci malíř. "Vytvářel alternativní realitu, popisoval zaniklé civilizace, mimozemské zásahy do vývoje lidstva. Ukázal mi, že to, co je běžné a normální, se může spojovat do něčeho nového a fascinujícího."
Zmatek v prostorech
Josef Bolf ve Veletržním paláci vedle nových obrazů staví i několik starších, které mají podobnou strukturu nebo obsah. "Ukazuje to možnost číst je jinak," vysvětluje. Spojení se staršími díly také posiluje dramatický účinek přehlídky, rozložené na ochozu malé dvorany.
"V těch současných je jistá abstrahovanost, přehršel věcí, zmatek v prostorech," vyjmenovává malíř prvky, které mu jsou momentálně nejbližší.
"Na nových obrazech není perspektiva, tedy nějaký první plán, pozadí a mezi nimi několik vrstev. Jsou strukturované jinak," říká kurátor výstavy Otto M. Urban, který za novým stylem spatřuje malířovu zkušenost s koláží.
Bolfovy koláže ale nejsou - s jednou speciální výjimkou - tradičním slepencem výstřižků a motivů odjinud. Malíř své motivy vrství na skleněné desky, které pokládá na sebe. Malé skleněné obrazy tím získávají zvláštní hloubku.
Princip skleněných desek použil v pět let starém filmu Těžká planeta. Vypráví o smutném sídlištním chlapci, který se vrátil ze školy, šel spát a zdál se mu tísnivý kosmický sen.
Mluvený komentář čte sám autor, dokonce i v anglické verzi. "Nerad se poslouchám, ale autenticita mi přišla důležitější než dokonalý akcent," vysvětluje.
Při tvorbě filmu použil několik animačních stylů. "Nejprve jsem fotografoval různé fáze obrazu, které jsem pak pouštěl za sebou. Potom jsem využil papírkovou animaci s použitím několika skel přes sebe," popisuje, jak rozhýbal postavy v popředí obrazu.
Jiný postup zvolil ve svém druhém filmu nazvaném Obývací pokoj. Loutkový snímek vznikl na základě několika Bolfových obrazů.
Koláž se soundtrackem
Přibližně uprostřed výstavy se nachází prostor uzavřený draperií splývané látky. Uvnitř stojí velký, nízký stůl pokrytý velkou koláží. Kousky listů ze skicáře, výstřižky z časopisů, fotky i obyčejné odstřižky papírů dohromady skládají podivně kompaktní sci-fi svět.
Podezřele často se opakují stejné tvary, jsou tu postavy s oválným tvarem na hrudi - může to být obrázek na tričku nebo díra v hrudi. Objekty a tvary jsou prostupovány, téměř v každé věci se otevírá nový prostor.
Kolážovou instalaci doprovází soundtrack. Směs nevtíravých zvuků, kterou pro tuto příležitost vytvořilo duo Basel, navozuje pocit odcizení a sci-fi atmosféru.
Výstava Josefa Bolfa je v mnoha ohledech promyšlená. Výtvarník Tomáš Svoboda, který měl na starosti její architekturu, na několika místech nechal odkrýt okna zakrytá panely. Mezi obrazy se dostává více světla a počítá se i s průhledy ven na ulici a fasády domů, které korespondují s městskou zástavbou na obrazech.
Ty se mají navíc zrcadlit na protější straně ochozu. Zadní část jedné ze stěn paralelní výstavy Alberta Giacomettiho je potažena zrcadlovou fólií, kterou Josef Bolf pokreslil. Reflexní efekt ale není moc patrný, zrcadlo je příliš daleko.
Slepé cestičky
Bolfova velká většinou temná plátna doplňují malé formáty staršího data. "Dříve jsem je podceňoval, ukazují, co jsem už zapomněl. Ani jsem nevěděl, kde ty obrazy jsou," ukazuje malíř na jednu stěnu posetou drobnými pracemi.
"Představují slepé cestičky, které se na začátku zdají, že nejsou důležité a že nikam nevedou, nepřinesou tvůrčí uspokojení. Ale s odstupem let se může ukázat, že je v nich něco, bez čehož by autor nemohl ke své současné práci dojít," doplňuje kurátor Urban.
Ne všechny malé obrazy mají takovou roli, jiné patří k suverénně vystavovaným pracím. "Malé formáty nevznikají odděleně od velkých, ale v průběhu práce na rozměrném plátně. V menším se akcentuje jedna věc, jeden moment a v tom je jejich přednost," říká malíř.
Sedmačtyřicetiletý Josef Bolf, vedoucí ateliéru malířství na pražské Akademii výtvarných umění a jeden z nejoriginálnějším českých malířů současnosti, nemá problém přiznat své inspirační zdroje.
"Některé mé obrazy v sobě mají obdiv k jiným umělcům. Tenhle reflektuje Rudolfa Němce, nebo Jiřího Načeradského, v jehož ateliéru jsem studoval. Jiný zase má vztah k Mikuláši Medkovi. Jsou součástí mého slovníku, ale není to důležité, nedělám citace," dodává.
Josef Bolf: Tušení stínu
Veletržní palác, Praha, výstava potrvá do 5. ledna 2020.
