Davidova malířská pomsta. Výstava v DOX přenáší diváka do světa za zrcadlem

Jiří David: Zdena v obrácené zahradě.
Jiří David: A chvěl se jak vánek z nebe.
Jiří David: Červený les jak převlékárna vlků.
Jiří David: Někde v pomalé blízkosti.
Jiří David: Stopy po noci.
Foto: DOX
Petr Fischer Petr Fischer
14. 2. 2020 13:01
Návrat k malbě? K barvě? Už zase? Kolik takových návratů už moderní umění zažilo, kolikrát už se obrátilo k věčně preferovanému malířskému výrazu, aby si nejenom odpočinulo od nových médií a experimentálních forem, ale také aby oživilo inspiraci, našlo samo sebe?

Třiašedesátiletý Jiří David, kterého doprovází nálepka intermediální či multimediální umělec, maloval vždy, byť jeho tvorbu si většina lidí spojuje s fotografickými konceptuálními cykly a multimediálními vpády do veřejného prostoru, jako bylo Srdce na Pražském hradě nebo Klíčová socha na náměstí Franze Kafky v Praze.

Jiří David je profesorem na pražské UMPRUM, čtyřikrát vystavoval na Benátském bienále.
Jiří David je profesorem na pražské UMPRUM, čtyřikrát vystavoval na Benátském bienále. | Foto: ČTK

Obrazy jako by pro Davida byly intermezza, přechody k tomu, co přijde na hlavním jevišti mediální pozornosti. Snad i proto v sobě nesou jakousi zavinutou intimitu. Byť to zrovna u děl veřejně vystavovaných může znít zvláštně.

V tomto smyslu intimní je i Davidova aktuální výstava v pražském Centru současného umění DOX, přestože na nás autor v názvu hlasitě volá: "Jsem tady!". Pod tímto názvem se skrývá zhruba třicítka děl vytvořených v posledních dvou letech.

Intimita se stočila do barev, které David zkoumá jako nositele nálady a erotické svůdnosti. Používá je také jako přenašeče do světa za realitou, do tajemné komnaty za Alenčiným zrcadlem, kam umění přirozeně míří a chce přesahovat.

Východiskem maleb jsou často fotografie. Udržují realitu figury - výhradně samotného malíře a jeho ženy - v siluetě bez tváře, jejíž smysl se mění s barevným, odstínovým a jasovým koloritem.

Asi nejlépe je to vidět v triptychu nazvaném A chvěl se jako vánek z nebe, který kurátor výstavy, o generaci starší malíř ruského původu Viktor Pivovarov, protáhl expozicí jako jednu z polovin Ariadniny nitě.

David tu ve variacích barev a jejich různé intenzity všemožně naplňuje provokativní motto přehlídky převzaté od Vincenta van Gogha: "Čím ošklivější, starší, nevrlejší, nemocnější, chudší jsem, tím víc si přeji pomstít tím, že budu dělat barvu brilantní, dobře uspořádanou, zářivou."

Jiří David: A chvěl se jak vánek z nebe.
Jiří David: A chvěl se jak vánek z nebe. | Foto: DOX

Zářivosti barvy si divák užije dosyta. Chvílemi dokonce může mít pocit, že nasvícení prostoru je v koncepci výstavy provedeno právě zářením, vyzařováním obrazů. Nejjasnější je v tomto smyslu obraz Tůně, zachycující malířovu ženu (femme fatale, druhé já) v zahradě.

Obraz je to vskutku impresionistický, protože světlo či záře se na něm hýbe a živě těká. A světelný efekt to umocňuje.

Specifickou světelností disponují i díla, jimiž Jiří David objevuje kouzlo běloby. Ať už je to plátno jménem Někde v pomalé blízkosti, kde se neznámá postava zakrývá bílými listy palmy, nebo tajemná malba nazvaná Stigmasty otrávený, bez proudu spermy smrtelný. Na ní se běloba tvaruje v plastické vlně vystupující z plátna.

Jiří David: Stigmasty otrávený, bez proudu spermy smrtelný.
Jiří David: Stigmasty otrávený, bez proudu spermy smrtelný. | Foto: DOX

Do třetice je tu kompozice Já, ty, on, já, kde bílá tvoří centrum obrazu ve zdvojených zádech autorovy siluety, přecházející do pastelového tyrkysu. Běloba řídí i Vlnu, s níž se od bílé přeženeme přes jiné pestré barvy až k černé.

Pomsta malíře barvou je tu paradoxně dokonána tím, že z oslepující záře se proměňuje v příjemnou vyrovnanost. Vlna těká a mění se, ale to vše se děje v určité neuchopitelné a nepopsatelné harmonii. V její přítomnosti je očím dobře.

Temnějším tónům se David vyhýbá, narazíme na ně prakticky jen na obraze Červený les jak v převlékárně vlků, kde si černá vlnovka kmenů hraje se stupni červeně, jako by hořel les, nebo jako bychom sledovali jeden z okruhů pekla.

Je to sice temnota intimní, ale není nepříjemná, natožpak děsivá. I tento obraz, navzdory všem očekáváním, vyvolává zvláštní pocit vyrovnanosti. Skoro jako kdybychom vytrhli jeden z listů Červené knihy psychoterapeuta Carla Gustava Junga.

Jiří David: Červený les jak převlékárna vlků.
Jiří David: Červený les jak převlékárna vlků. | Foto: DOX

Ani v nejmenším se ale nedá říci, že by šlo o malířovu hru, že by si z plezíru zkoušel, jak by takovou polohu malování zvládl. Davida nelze podezřívat z pózy, jeho výstava má sice vzdorovitý provokující název, "Jsem tady", obsah nicméně potvrzuje, že jde spíše o sebeironii vůči vlastnímu věku a tvorbě, která je v tomto výrazu v Doxu i pokornou poklonou možnostem barvy.

Samostatnou linii výstavy představuje volná série travních obrazů, tvořících druhou polovinu oné Ariadniny nitě, která spolu se zářivostí barev svazuje výstavu do soudržného celku.

V polích bez setby, Stržen sluncem, Stopy noci, Rez trávy, jmenují se jednotlivé obrazy - a jdou od doslovnosti uválených stébel k abstrakci čar, od barvy ke grafickému znaku.

Jiří David: Modrý prsten.
Jiří David: Modrý prsten. | Foto: DOX

Kurátor Viktor Pivovarov interpretuje trávu jako metaforu živlu, v němž Jiří David hledá uměleckou cestu a vykonává osobní psychickou práci. Sledujeme její stopy, otisky věčného tvůrčího hledání, a také stopy času, kdy se skrze své "tady" tvůrce přesvědčuje o "jsem".

V jedné chvíli motiv trávy dokonce vstupuje do "netravního" obrazu, to když v malbě Já, ty, on, já na zádech zdvojeného muže čteme čáry stébel, psychickou práci v živlu. Jako by říkal: tady jsem já, tady jsme my.

I v tomto obracení k divákovi se Davidova vangoghovská pomsta za stárnutí a nevrlost v Doxu povedla. "Jsem tady!" je přece míněno i na nás, na všechny, kdo se po průchodu zářivou brilancí uspořádané barvy musíme ptát: A čím svítíme, čím záříme my?

Jiří David: Jsem tady

Kurátor: Viktor Pivovarov
Centrum současného umění Dox, Praha, výstava potrvá do 30. března.

 

Právě se děje

před 22 minutami

Růst ekonomiky loni zpomalil na 2,5 procenta, uvedl ČSÚ ve zpřesněném odhadu

Česká ekonomika loni meziročně vzrostla o 2,5 procenta. Ve srovnání s rokem 2018 kdy hrubý domácí produkt (HDP) stoupl o 2,8 procenta, tak její růst mírně zpomalil. Ve čtvrtém čtvrtletí loňského roku ekonomika meziročně vzrostla o dvě procenta a mezičtvrtletně o 0,5 procenta. V úetrý to uvedl Český statistický úřad (ČSÚ).

Statistici tak zpřesnili své předchozí odhady z počátku března. Podle nich loňský růst ekonomiky činil 2,4 procenta a ve čtvrtém čtvrtletí HDP meziročně stoupl o 1,8 procenta a mezičtvrtletně o 0,3 procenta.

Zdroj: ČTK
před 51 minutami

Vojáci, u kterých byly prohlídky kvůli smrti Vahidulláha Chána, u Ústavního soudu neuspěli

Ústavní soud odmítl stížnosti devíti vojáků, u kterých vojenská policie loni v červenci provedla prohlídky kvůli vyšetřování smrti Afghánce Vahidulláha Chána. Stížnosti zpochybňovaly neodkladnost prohlídek i způsob jejich provedení. Někteří vojáci byli zadrženi na pracovišti, pro všechny prý prohlídky znamenaly závažnou psychickou zátěž. Soud ale podněty ve spojeném řízení odmítl, považoval je za předčasné, zjistila ČTK z usnesení.

Příslušník afghánských ozbrojených sil Chán zastřelil předloni na podzim českého psovoda Tomáše Procházku na afghánské základně Šindánd v provincii Herát. Afghánský voják byl zatčen a vzat do vazby západních sil. Vyslýchali jej Češi i Američané. Krátce poté, kdy byl vrácen afghánským jednotkám, muž zemřel. Následovalo vyšetřování na obou stranách Atlantiku.

Zdroj: ČTK
Další zprávy