Třiašedesátiletý Jiří David, kterého doprovází nálepka intermediální či multimediální umělec, maloval vždy, byť jeho tvorbu si většina lidí spojuje s fotografickými konceptuálními cykly a multimediálními vpády do veřejného prostoru, jako bylo Srdce na Pražském hradě nebo Klíčová socha na náměstí Franze Kafky v Praze.
Obrazy jako by pro Davida byly intermezza, přechody k tomu, co přijde na hlavním jevišti mediální pozornosti. Snad i proto v sobě nesou jakousi zavinutou intimitu. Byť to zrovna u děl veřejně vystavovaných může znít zvláštně.
V tomto smyslu intimní je i Davidova aktuální výstava v pražském Centru současného umění DOX, přestože na nás autor v názvu hlasitě volá: "Jsem tady!". Pod tímto názvem se skrývá zhruba třicítka děl vytvořených v posledních dvou letech.
Intimita se stočila do barev, které David zkoumá jako nositele nálady a erotické svůdnosti. Používá je také jako přenašeče do světa za realitou, do tajemné komnaty za Alenčiným zrcadlem, kam umění přirozeně míří a chce přesahovat.
Východiskem maleb jsou často fotografie. Udržují realitu figury - výhradně samotného malíře a jeho ženy - v siluetě bez tváře, jejíž smysl se mění s barevným, odstínovým a jasovým koloritem.
Asi nejlépe je to vidět v triptychu nazvaném A chvěl se jako vánek z nebe, který kurátor výstavy, o generaci starší malíř ruského původu Viktor Pivovarov, protáhl expozicí jako jednu z polovin Ariadniny nitě.
David tu ve variacích barev a jejich různé intenzity všemožně naplňuje provokativní motto přehlídky převzaté od Vincenta van Gogha: "Čím ošklivější, starší, nevrlejší, nemocnější, chudší jsem, tím víc si přeji pomstít tím, že budu dělat barvu brilantní, dobře uspořádanou, zářivou."
Zářivosti barvy si divák užije dosyta. Chvílemi dokonce může mít pocit, že nasvícení prostoru je v koncepci výstavy provedeno právě zářením, vyzařováním obrazů. Nejjasnější je v tomto smyslu obraz Tůně, zachycující malířovu ženu (femme fatale, druhé já) v zahradě.
Obraz je to vskutku impresionistický, protože světlo či záře se na něm hýbe a živě těká. A světelný efekt to umocňuje.
Specifickou světelností disponují i díla, jimiž Jiří David objevuje kouzlo běloby. Ať už je to plátno jménem Někde v pomalé blízkosti, kde se neznámá postava zakrývá bílými listy palmy, nebo tajemná malba nazvaná Stigmasty otrávený, bez proudu spermy smrtelný. Na ní se běloba tvaruje v plastické vlně vystupující z plátna.
Do třetice je tu kompozice Já, ty, on, já, kde bílá tvoří centrum obrazu ve zdvojených zádech autorovy siluety, přecházející do pastelového tyrkysu. Běloba řídí i Vlnu, s níž se od bílé přeženeme přes jiné pestré barvy až k černé.
Pomsta malíře barvou je tu paradoxně dokonána tím, že z oslepující záře se proměňuje v příjemnou vyrovnanost. Vlna těká a mění se, ale to vše se děje v určité neuchopitelné a nepopsatelné harmonii. V její přítomnosti je očím dobře.
Temnějším tónům se David vyhýbá, narazíme na ně prakticky jen na obraze Červený les jak v převlékárně vlků, kde si černá vlnovka kmenů hraje se stupni červeně, jako by hořel les, nebo jako bychom sledovali jeden z okruhů pekla.
Je to sice temnota intimní, ale není nepříjemná, natožpak děsivá. I tento obraz, navzdory všem očekáváním, vyvolává zvláštní pocit vyrovnanosti. Skoro jako kdybychom vytrhli jeden z listů Červené knihy psychoterapeuta Carla Gustava Junga.
Ani v nejmenším se ale nedá říci, že by šlo o malířovu hru, že by si z plezíru zkoušel, jak by takovou polohu malování zvládl. Davida nelze podezřívat z pózy, jeho výstava má sice vzdorovitý provokující název, "Jsem tady", obsah nicméně potvrzuje, že jde spíše o sebeironii vůči vlastnímu věku a tvorbě, která je v tomto výrazu v Doxu i pokornou poklonou možnostem barvy.
Samostatnou linii výstavy představuje volná série travních obrazů, tvořících druhou polovinu oné Ariadniny nitě, která spolu se zářivostí barev svazuje výstavu do soudržného celku.
V polích bez setby, Stržen sluncem, Stopy noci, Rez trávy, jmenují se jednotlivé obrazy - a jdou od doslovnosti uválených stébel k abstrakci čar, od barvy ke grafickému znaku.
Kurátor Viktor Pivovarov interpretuje trávu jako metaforu živlu, v němž Jiří David hledá uměleckou cestu a vykonává osobní psychickou práci. Sledujeme její stopy, otisky věčného tvůrčího hledání, a také stopy času, kdy se skrze své "tady" tvůrce přesvědčuje o "jsem".
V jedné chvíli motiv trávy dokonce vstupuje do "netravního" obrazu, to když v malbě Já, ty, on, já na zádech zdvojeného muže čteme čáry stébel, psychickou práci v živlu. Jako by říkal: tady jsem já, tady jsme my.
I v tomto obracení k divákovi se Davidova vangoghovská pomsta za stárnutí a nevrlost v Doxu povedla. "Jsem tady!" je přece míněno i na nás, na všechny, kdo se po průchodu zářivou brilancí uspořádané barvy musíme ptát: A čím svítíme, čím záříme my?
Jiří David: Jsem tady
Kurátor: Viktor Pivovarov
Centrum současného umění Dox, Praha, výstava potrvá do 30. března.
