Recenze - Celá dvě patra Domu U Kamenného zvonu hostí retrospektivní výstavu koncipovanou k šedesátým narozeninám Jindřicha Štreita. Do Prahy doputovala po loňské premiéře v Bratislavě a reprízách v Olomouci a Opavě.
Z hlediska dramaturgie velkorysého projektu, který diváka protáhne čtyřmi dekádami fotografova díla, jsou právě ta dvě patra výstižná a symbolická. Reprezentují jak historický zlom, tak z něho vyplývající obrat ve Štreitově práci.
První patro, éra do roku 1989 ukotvena v malé lokalitě několika severomoravských vísek, svírá s druhým, expanzivním obdobím, úsek krátkého schodiště. A hned po prvním prozkoumání je zřejmé, že těch pár stupínků spojuje jako kancelářská svorka dva zcela různé listy papíru.
Právě ono rozkročení bezděčně i názorně odhaluje, že výstava je na tom jako Dlouhý John Silver: jednu nohu má svalnatou, druhá je protéza. Až mrazivou intenzitu první části, která stojí především na znovu uchopeném cyklu Vesnice je svět, vytváří nezpochybnitelný fakt, že Štreitovi se v ní skrze klaustrofobické prostředí periférie podařilo promluvit obecně.
Soucitný, laskavý pohled starousedlíka a kronikáře, který v marastu straní drobným životním radostem, je tu rozšířen o druhý plán. O dějiny, mechanismy a kontext přesahující oblast Bruntálska.
O "venek", který se do výjevů vkrádá mimo jiné prostřednictvím často zobrazovaného sledování televize, agitačních hesel, věčného schůzování a všudypřítomné žlutočerné klučičí kopačky, jediné pořádné kecky na socialistickém trhu.
Štreitova metoda je v této fázi induktivní a pro povahu fotografického média nejvhodnější. Zabývá se primárně zobrazováním jedinečností, které společně skládají globální pohled.
Pro přesnou indukci je ovšem zcela klíčové, aby autor netrpěl žádnou předpojatostí. Což je slabina, která vyplouvá na povrch v různorodých cyklech, jež posloužily jako stavební materiál pro druhý úsek retrospektivy. S jistou mírou nadsázky by se dalo říci, že po roce 1990 se "vesnický" fotograf vydává do světa a jeho pohled je už bohužel definovaný tím, co se naučil na Sovinci.
Kolážovité uspořádání pozdějších prací, které prolíná a staví na jednu úroveň lopotu na rakouské farmě, život v maďarské pustě, dělníky z třineckých železáren, olomoucké pracanty při pauze na cigárko a rumunské horníky, trpí tím, že Štreit dedukuje. Přináší si obecnou představu a snaží se ji aplikovat.
Ze života ukotveného ve skutečných, autorem poznaných návaznostech, se stává ornamentálním melodramatem s příliš jasným poselstvím, že všude na světě je chleba o dvou kůrkách a že práce, radost i slzy chutnají stejně.
Aktéři snímků už nejsou vnímáni jako lidé vržení do konkrétního "tady" a "teď" - závislí na určitých "technikách" obživy a společenskopolitickém uspořádání. Mění se v abstraktní emblémy jakéhosi životního údělu, v němž úpornou dřinu vyvažují okamžiky drobného štěstí.
Tuto nutnost vypomáhat si generalizujícím turistickým pojetím pochopitelně způsobuje logický fakt, že Štreit nikde nemůže být více doma než doma. V porovnání s tím bude každé další téma vždy o kus vzdálenější.
Čímž se ukazují limity humanistického pohledu fotografie na svět: ztrácí opodstatněnost, kdykoli se autor vymaní ze souvislostí, kdykoli si přestane být vědom všech motivů, které nutí lidi chovat se tím či oním způsobem.
Odtud je jen krůček k tomu, aby se z laskavého a vstřícného gesta stala - v tom lepším případě - filantropie ztrácející obsah. Právě proto lze o Jindřichu Štreitovi v rozporu s ustáleným rčením prohlásit, že pouze doma je prorokem.
Jindřich Štreit: Retrospektiva. Galerie hl. města Prahy - Dům u Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1. Výstava se koná do 14.1. 2008.
Oficiální stránka výstavy ZDE
