Měla to být první inscenace letošní sezony založená na pevném dramatickém textu a celistvém příběhu. Měla se vymanit z půdorysu kabaretu a literární montáže, na němž byly prozatím vybudovány všechny inscenace od nastoupení Luboše Baláka do funkce uměleckého šéfa.
Nejsou lidi...
Balákova záliba v kabaretu se ovšem promítla i do Spolčení hlupců, zejména kvůli velké fragmentárnosti děje. Namísto (alespoň) sledu obrazů rozvíjejících příběh Ignáciova nedobrovolného vstupu na pracovní trh se jedná spíše o střídání (alespoň místy) komických scének.
Spojnicí mezi výstupy je živá jazzová hudba Petra Hromádky, kterou zpěvem doprovází výborná Gabriela Vermelho. Na jejím výkonu je znepokojující jen to, že zcela zastíní ostatní dění na scéně; a tak divák zejména v druhé části večera začne činoherní pasáže vnímat jako nucenou pauzu mezi jednotlivými songy.
Zdá se, že volba kabaretu, montáže nebo snad estrády jako profilového žánru nového HaDivadla není šťastnou volbou. Nepotkává se tu totiž s adekvátním hereckým ztvárněním. Kouzlo HaDivadla vždy spočívalo v osobitém herectví, pomocí něhož se eliminovaly nedostatky a často výrazné technické limity.
Právě kabaret ovšem vyžaduje technicky vysoce vybavené herce, kteří na velmi omezeném prostoru dokáží několika tahy přesně a zajímavě vybudovat jevištní postavu. To se v Ignácovi daří snad jen novým posilám souboru Janě Plodkové a Jiřímu Hájkovi či dnes už jen hostujícímu Marku Danielovi. Jsou ostatně jediní, kdo svými výstupy zaručeně vzbuzují smích v publiku.
...ani dramatizace
Popsané inscenování textu vyžaduje navíc výrazné a přesné pointování, pro což zase není opora už v Balákově dramatizaci. Situace postrádají pointy a výrazný příběh; představení se pak slévá v rozbředlou kaši a ztrácí rytmus, který je do inscenace poté implantován zvenčí refrénovitě se vracejícími obrazy či nejrůznějšími rytmickými přípitky - což má ovšem ve výsledku efekt zcela opačný.
Jako kámen úrazu se jeví ztvárnění titulní role Ignácia J. Reillyho Romanem Slovákem. Nejenže nedokáže vykreslit Toolovu dnes už kanonickou postavu v celé její groteskní svéráznosti a rozpornosti, ale nechá se zastínit snad všemi ostatními, i do nepatrných rolí obsazenými herci. Nakonec se tak vtírá myšlenka, že Ignáciovo notně vycpané břicho slouží jen k tomu, aby se hlavní postava na jevišti nedala jen tak snadno přehlédnout.
V Ignáciově vzestupu se bohužel povedlo režírujícímu Luboši Balákovi proměnit extravagantními barvami hýřící Toolův jazyk v šedošedou šeď.
HaDivadlo Brno - Luboš Balák podle J. K. Toola: Ignáciův vzestup. Překlad: Jaroslav Korán, režie: Luboš Balák, dramaturgická spolupráce: Roman Slovák, Miroslav Kumhala, hudba: Petr Hromádka, kostýmy: Kateřina Kumhalová, výtvarná spolupráce: J. Mexico, masky: Anna Pilná, texty písní: Luboš Balák, pohybová spolupráce: Jiří Bilbo Reidinger.