Recenze - Recenze na nový román Iana McEwana si pochvalují, že britský spisovatel v Solaru „apdejtoval" Čechova. A když tedy čtenářům ukáže pověstnou pušku na zdi, můžete si být jistí, že z ní taky v pravou chvíli vystřelí. Jenže on je to spíš pouťový kalašnikov, který začne blikat a upozorňovat na schopnost střelby hned poté, co prodavač uvidí, jak se blížíme ke stánku.
To samozřejmě nemusí snižovat kvality knihy. Jen to znamená, že McEwan nenapsal realistický román, ale tragikomedii a groteskní moralitu, u které dlouho dopředu tušíme, jak všechno dopadne. Už proto se také nemusíme nad hlavního hrdinu povyšovat - tedy ne že by to nebyl sobec a totální oportunista, vždyť ho autor zkonstruoval na základě toho odpudivějšího a sobečtějšího v nás.
Peněženka, žaludek a libido
Michael Beard je malý, stárnoucí, plešatící a tloustnoucí fyzik. Hned na začátku kariéry dostal Nobelovu cenu za dopracování jedné části Einsteinovy teorie, ale od té doby jen žije z dávného věhlasu. Objíždí kongresy, propůjčuje své jméno různým institucím, z dalších pobírá peníze za členství. Zajímá ho jen jeho peněženka, žaludek a libido.
Pětkrát ženatý Beard nikdy netrpěl zvláštní věrností. Poslední žena mu ovšem mimomanželský vztah oplatila, a tím de facto rozpoutala řetěz tragikomických událostí. Zhrzeného Bearda potkáváme v roce 2000, kdy bez velkého zájmu pracuje ve středisku pro úspory energie založeném Blairovou vládou. Po smrti jednoho ze zdejších mladých „vlasatých fyziků" a zapálených ekologů, za níž stojí typicky mcewanovská škodolibá náhoda, se Beard dostává k principu na umělou fotosyntézu, zdroj čisté a levné energie.
Solar má jako celek čímsi nejblíž k brilantnímu románu Nevinný z roku 1992 (knihu, v níž se McEwan loučil se zakopáváním mrtvol, loni Odeon vydal v novém překladu). Iniciační román z poválečného Berlína vypráví o marné snaze získat „vytěžitelné" informace o druhých a hlavně sám o sobě. Hledá analogie velkých a malých dějin, zkoumá význam a hranice titulní nevinnosti od špionáže a mocenských her přes sexuální fantazie až po odpovědnost za náhodný čin. To vše v paranoidní atmosféře zlomeného města, jež po válce hledá svou staro(novou) identitu.
Čtěte také:
K nepochopení manželů stačí i smrt vážky, píše McEwan
Cizinci ve městě připomínají, jak McEwan léčil šokem
Na McEwanově pláži jsou trable se sexem i slovy
Keira se ptá: jak film zachytí smrt všemocného autora
I ve své novince spisovatel staví na paralelách a kontrastech mezi osobními a velkými, doslova planetárními událostmi. Hlavní hrdina si ovšem na rozdíl od „nevinného" onu osudovou náhodu nijak nebere, maximálně ji omlouvá a chladně ji využije k restartu kariéry. Zásadní rozdíl je také v tom, že McEwan o tom tentokrát nenapsal tragickou love story kombinovanou s psychologickým hororem, ale podává nám o Beardově „cestě za potrestáním" zprávu jako vyvolávač z panoptika, který návštěvníky láká na paradoxy, co jste ještě neviděli.
Princip neřiditelnosti
Vážený a akademický vzdělaný, ale přitom komický antihrdina Solaru trpí čím dál větší závislostí na jídle, i když si slibuje, že začne žít zdravě. Což samozřejmě můžeme chapat jako metaforu na jedince i celou nenažranou společnost. Globální oteplování Bearda nikdy nezajímalo jako příznivce ani odpůrce, dokud v něm neuviděl byznys. A právě tohoto prospěcháře, egoistu a zbabělce posílá McEwan do boje za záchranu světa před energetickou krizí, již umí finančníkům zcela pragmaticky podat coby příležitost k obrovským ziskům.
Koncept umělé fotosyntézy dokonce vychází z jeho někdejší slavné práce, ale vyhořelý vědec nebyl schopen nově nahlédnout své dílo. Beard je kvantový fyzik, a pracuje tedy s pravděpodobností a nepředvídatelností. Přesto ho nakonec vždy překvapí, že se vše nedá přesně naplánovat a je nutné počítat s náhodami a emocemi.
Můžeme samozřejmě pateticky konstatovat, že McEwanův příběh měl být ambiciózním pokusem o „seriózní" zachycení dnešního světa, ale nakonec ho rovněž zasáhl onen "princip neřiditelnosti ". Nebo lze použít další klišé: Autor si občas nevěděl s románem rady, stejně jako Beard se svým životem. Je však mnohem pravděpodobnější, že McEwan nechal onen „velký román" zkolabovat do grotesky zcela záměrně - aby ukázal, jaké motivace i výsledky se dnes skrývají i za velkými slovy.
Jako groteska také Solar funguje skoro bezchybně. V tomto žánru nesejde na jisté schematičnosti a takřka všechny zápletky lze shrnout jako anonci na Ordinaci v růžové zahradě. Textu neškodí změny tempa a vlastně ani to, že závěrečné potrestání je po důkladné přípravě jen naznačeno. Důležité je, čím autor svého antihrdinu protáhne; co na něj nastraží a co přitom řekne o současnosti.
A v tom zůstavá McEwan nepřekonatelný jako stylista i pozorovatel. Má smysl pro detail, precizní popisy i metafory. Jeho souvětí jsou opět plná vedlejších vět a vsuvek, přitom zůstávají rytmická a čtivá. Když se Beard cpe, máte chuť jít do ledničky, když je mu špatně, chce se vám odběhnout do koupelny. A přestože hrdina sám je jednorozměrný hajzlík, kniha je přesným obrazem pragmatického způsobu uvažování i pragmatického „promedializovaného" světa.
Skvělé scény
Solar je souhrnem výstižných a vtipných jednotlivostí, postřehů a scén. McEwan v nich prokazuje, že umí být nejen sarkastický, ale má také skvělý smsyl pro komiku - čímž navazuje na britskou tradici autora Hostujících profesorů Davida Lodge nebo otce a syna Amisovy. V jedné ze scén se přejedený Beard po svém projevu před investory vyzvrací, k nejčastěji citovaným pasážím patří výlet na severní pól. Tady mu nejprve málem umrzne přirození, a poté s ním sledujeme skupinu umělců, kteří na luxusní lodi vášnivě diskutují o oteplování a pořádají umělecké happeningy na záchranu planety. Byly by to skvělé scény ve filmu.
Nejlepší momenty knihy ale zároveň představují její největší otazník - tedy aspoň na první pohled a pro čtenáře, který je zastáncem všech -ismů. McEwan si to sice přes Bearda vyřizuje s kdekým včetně univerzitního prostředí, ovšem zdá se, že nejkoncentrovanější a nejsžíravější je právě u ekologů, feministek, kulturálních studií a vůbec humanitních oborů (Beard svou první ženu získá coby student, když se jen navrčí pár frází o Miltonovi a umí citovat jeho verše).
Jistě - nemáme si plést postavu a autora. Připočtěme, že McEwan je bytostný skeptik (kdo by chtěl žít v bezvýznamné době, glosuje v knize aktivistické snahy) a že všechna „hnutí za lepší svět" bezpochyby nabízejí směšné momenty. Navíc o nich píše autor ze země, kde jsou tato témata brána vážně, takže jim korektiv a ironie nezaškodí. Ale ze zdejšího pohledu to vážně občas vypadá, jako by si chráněnec Guardianu začal mailovat s Jaklem, Bátorou a Tomským.
A protože to by si většina z nás nepřála, berme to raději tak, že text se sice tváří přímočaře, ale McEwan tu znovu pokračuje ve zpochybňování literatury coby otisku života. Jeho brilantní román Pokání byl poklonou Virginii Woolfové a snaze zachytit hrdiny a svět v jejich celistvosti i všednosti. Zároveň v jedné vrstvě naznačoval, že pouze literatura je místo, kde můžeme najít i útěchu a smíření. Solar se dá vykládat jako další provokace a hra všemocného autora se čtenáři.
McEwan se vyjadřuje svým typickým, chirurgicky odtažitým tónem a vypráví z pohledu třetí osoby. Ve vypjatých situacích přepíná do Beardova pohledu, zároveň vkládá do textu odborné fyzikální pasáže. Po chvilce se začínáme ztrácet a rozlišovat, kdo a co proč říká a jakou to má platnost. Stejně tak těžko rozeznáváme, kde končí Beardova zdravá skepse a začíná jen zapšklost.
Prostě totální zmatení; spousta informací a indicií a ještě víc nejistot. Vědecká data o oteplování tu přece hájí člověk, který to „nemyslí upřímně". Jsou tedy méně věrohodná? Ostatně už samo ústřední téma sluneční energie je tu sice stále přítomno, ale přitom se jeví jaksi přízračně a godotovsky, nebo jen jako vedlejší efekt.
Ale může vlastně kniha o dnešku vypadat jinak?
Ian McEwan: Solar. 304 stran. Přeložil Ladislav Šenkyřík. Vydal Odeon, Praha 2011.
