Brno - Hitler jako domácí pantáta a Eva Braunová jako naivní ženuška, která neupeče SS bábovku, protože netrefí do obchodu. Navíc nemají doma pec, přitom je podle vůdce všude tolik pecí, ale "kovářova kobyla chodí vždycky bosa".
Brněnské HaDivadlo uvedlo v sobotu novou hru Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně. "Ten text vznikal poměrně krátce. Nejdříve vznikla první aktovka psaná pro divadlo Polárka, kam několik autorů psalo aktovky o Brně, aby se to vešlo do jednoho večera," říká autor hry Arnošt Goldflam. "Prioritou bylo tedy napsat něco o Brně. A já jsem se těšil, že si zažertuji na takové ty brněnské nešvary."
Potom si prý vzpomněl na dramatika maďarského původu Geogre Taboriho, jak mu vyprávěl, že když byl malý, otec ho zapomněl na nádraží v Brně. A protože Tabori napsal hru o Hitlerovi Mein Kampf, přidal na nádraží i mladého vůdce mířícího zrovna do Vídně.
Hned na začátku je scéna, kdy Hitler přijíždí na nádraží a naříká na město, že je to díra a že je tu nuda. Nuda v Brně. To byla jistě narážka na film Vladimíra Morávka.
Takový žertík, v té hře jsem chtěl poukázat na brněnskou realitu. Říkají v ní, že by nechali vydláždit Náměstí svobody, což se teď stalo - celé to vydláždili a není tam žádná zeleň a je to opravdu škaredé, jako by to udělal Hitler, kdyby byl architektem. Nebo se tam mluví o přemístění brněnského nádraží.
Hitler se měl hrát v Mahenově divadle, ale na poslední chvíli nový ředitel Zdeněk Plachý zkoušení stopnul. Proč?
To byste se museli zeptat přímo jeho. Dostal jsem jen esemesku, že zkoušení zrušili a že přenáší priority na hlavní scénu; můj text byl plánovaný jen na malé scéně. Takže teď se prý nehodí do nové koncepce, to já respektuji.
Prý jste hru psal přímo pro Petra Jeništu?
Ono to není zase tak docela pravda. Když jsem to psal, nemůžu říct, že bych prioritně myslel Petra Jeništu, ale takové typy jako je on mně naskakovaly - a Petr byl jedním z nich. A když jsme mluvili s režisérkou Kubíkovou, která to měla dělat v Mahence a pak v HaDivadle, říkal jsme jí, že by bylo pěkné, kdyby Hitlera hrál. A podařilo se...
Shodou náhod byla premiéra v den výročí Křišťálové noci.
Já jsem to nijak neplánoval a ani to jako autor vůbec neovlivňoval. Říkal jsem si, že přijdu až na premiéru, člověk se vždycky těší, že bude uvedena jeho hra. A myslím, že to snad ani nenapadlo inscenátory. Vlastně nikoho, protože se ještě tolik nepsalo o souvislosti s pražskou aférou pochodu přes židovské město.
Ve hře je humor jemný i drsný: třeba když chce Eva Braunová na výlet do Březinky a Hitler jí to rozmlouvá, že tam ne, že tam jsou mrtvoly. Můžou se někteří pamětníci cítit uraženi?
Já jsem to nepsal z pohledu pamětníka, já jsem to psal z pohledu třeba Evy Braunové. Myslím, že mohla být tak naivní i hloupá. Já jsem sám za války ztratil v koncentráku patnáct lidí z příbuzenstva a jsem ten poslední, kdo by se chtěl dotknout památky těch, kteří trpěli. To není potupa těch lidí, ale Braunové a Hitlera.
Braunová byla podle vás obyčejná slepička.
Myslím, že žádná intelektuálka nebyla. A když žila s Hitlerem, tak toho moc v hlavě mít nemohla - když se nechala omámit géniem průměrnosti. Nechtěla ani nemohla vidět za určité meze, nebyla aktérem dění. Je otázka, co si o těch věcech myslela skutečně. A že jsem z ní udělal přímo slepici? Ano, z Hitlera jsem udělal v soukromém životě takového pantátu.
Možná i kvůli tomu divadlo hlídala policie.
To vůbec nevím. Moje hra není k Hitlerovi a k podobných lidem ani trochu laskavá. A je to ironická groteska, takže premiéra snad nevadila ani z "druhé strany" - obětem. Říkám si: když oni mohli být krutí, tak já můžu jako autor být také krutý a ironický v pohledu na jejich život. I když ty druhy krutosti jsou diametrálně odlišné!
Zkoušíte v Mahenově divadle verneovku, jak jste přišel na tohle téma?
Když jsme se o tom bavili s dramaturgyní, oni chtěli rodinné představení, no a já jsem milovníkem Alexandra Dumase, verneovek a mayovek, čtu je i v mém pokročilém věku. Tak jsme si řekli, že uděláme verneovku, ale ne úplně notoricky známou. Pátral jsem, obrátil jsem se na lidi, kteří se Verneem zabývají, a nakonec jsem si vytipoval Tajemství pralesa aneb 800 mil po Amazonce. Připadalo mi to hodně napínavé, struktura je hodně divadelní.
Máte i filmové nabídky.
Shodou okolností jsem letos dělal na třech filmových věcech a potěšilo mě, že si na mě vzpomněli a všechno to byly moc pěkné práce. S režisérem Petrem Nikolajevem to byl seriál o vodácích Proč bychom se netopili, kde hraji bizarního vodáckého Boha, poté dvoudílný televizní film Berthren. A třetí věc je s panem režisérem Prušinovským: hraju profesora, který se zjevuje svému bývalému žákovi, kterého hraje Josef Polášek .
A v budoucnu?
Teď filmového nemám nic. Když mám volno, můžu být s rodinou, a to mě velmi těší. A taky můžu psát a mám už i plány, co dělat, kdyby nic nepřišlo. Oni mě ti filmoví nebo televizní režiséři obsazují vesměs do rolí bizardních figurek.
Hrajete je ale rád...
Moc. Hrozně rád hraji v pohádkách a takové ty podivíny. Já jsem spíš určitý typ, než herec širokého psychologického rejstříku. Čili jsem rád, když si na mě vzpomenou. A když nebudu točit třeba rok, dva, tři, tak zase budu psát a zahraji si v něčem v divadle, ale hlavně budu v divadle režírovat.
Píšete už teď novou hru?
Teď režíruju, tak ne. Když píši, musím být velmi soustředěný. Takže já píši hlavně o prázdninách nebo když mám to volno.
Jiří Menzel říká, že nechce aby lidé z jeho filmů odcházeli smutní s pocitem na sebevraždu.
Ne úplně s tím souhlasím. Myslím si, že je dobré vytrhnout lidi uměleckou katarzí z jakéhosi ukolébání. Vím, že lidé v životech mají svých katastrof dost, že už o další nestojí. Ale jak říká můj oblíbený Kafka: smyslem díla je nějakým způsobem člověka probrat, rozetnout v člověku led - prostě protrhnout zamrzlé moře v nás.
Člověk si už často neuvědomuje svoji lenost, krutost, nedostatek ohleduplnosti, stereotypy, necitlivost - a to je smyslem umění. Ne ukolébávat lidi v iluzích. Smyslem je člověkem otřást, takže já pro hlazení moc nejsem.
