Glosář - Listopadové premiéry inscenací Bouchačka v Divadle Ponec a Šest miliard Sluncí v NoD byly velmi očekávané. Která z nich je spíš zklamáním?
Jak bolí Šest miliard Sluncí?
Na jakém se právě nacházíte patře? Vyjmenujete pozpátku jednotlivé měsíce v roce? Kolik slov začínajících písmenem „k" si za minutu vybavíte? Dokážete si představit, že byste na tyto otázky, jakkoli se mohou zdát samozřejmé, prostě nebyli schopní odpovědět?
Možná si vybavíte momenty z vašeho života, kdy jste se z nějakého důvodu ocitli na místě, které jste nepoznávali, nebo narazili na osobu, která se s vámi vřele pozdravila, ale vy jste nebyli s to si vybavit, odkud tohoto člověka znáte.
O tom, když se tyto stavy stanou dennodenní realitou, stanou se všudypřítomnými a kdy se „černé díry" uvnitř hlavy začnou rozpínat a pohlcovat člověka, je představení Šest miliard Sluncí režisérky Evy Rysové a scénáristy Ondřeje Novotného, uváděné v experimentálním prostoru NoD.
A i když se může zdát na první pohled možná trochu těžkopádné, je ve skutečnosti svým sdělením a formou strašlivě znepokojující, zejména svojí schopností narušit prostor, kde se divák cítí bezpečný.
Chvílemi výstupy působí nedodělaně, o to více však kontrastují s těmi, které se člověku dostávají chtě nechtě pod kůži a ukazují mu křehkost a nestálost vlastní mysli.
Obzvlášť silně začne tento efekt působit ve chvíli, kdy si člověk konečně - a pokud možno bez neustálého zpochybňování - připustí k tělu myšlenku, že ony mnohdy téměř dadaistické výstupy herců, proudy slov beze smyslu, opakovaných někdy téměř do omrzení, jsou vlastně skutečným odrazem oněch „černých děr" nemilosrdně se rozpínajících v lidské mysli. Cesty myšlenek i kdysi neotřesitelných a silných vzpomínek se jejich působením rozpadají a ztrácejí kontinuitu.
A to všechno až do chvíle, kdy je „všechno proti mně", jak také zazní od jednoho z herců. Právě tento okamžik je jedním z těch, které mají sílu vehnat slzy do očí…
K vlastnímu překvapení se i v pokročilejší fázi představení však přesto našli tací, u kterých výstupy vyvolávaly pobavený - nikoli onen hořký, znepokojený - smích. Dobře to ilustruje, jaké zdi si staví mysl „moderního" člověka v konfrontaci s předobrazy vlastního rozpadu a zániku; realita, v níž se necháme zastupovat virtuálními avatary, realita sluníčkových facebookových příspěvků a liků pod nimi nám slouží jako vytoužený přístav osobního bezpečí, v němž se nám nic podobného stát nemůže, protože takové věci jsou od nás daleko a jakoby součástí fiktivního seriálu běžícího jen v televizi; jsou ošklivé, ale osobně se nás netýkají. Zatím. Čísla - a realita, která se za nimi skrývá - jsou ale v tomto směru poměrně nelítostná.
Ke škodě samotného vystoupení bylo bohužel trochu znát, že právě tento odstup místy probleskoval i některými hereckými výstupy. Jakoby se na poslední chvíli snažili účinkující divákům trochu ulehčit. Ke škodě věci.
Materiál v mnoha okamžicích silně eskaloval a diváka bolel, přesto bylo zbytečné tuto těžkost rozbíjet, nebo minimálně oslabovat, protože právě podobné okamžiky toho v sobě nesly tolik, že se prakticky samovolně transformovaly a přecházely ve skutečnou diváckou zkušenost, prvek, kterému se díky vlastnímu vnitřnímu nastavení daří překonávat všednodenní nastavení lidské mysli a určitým způsobem člověka měnit, posilovat - zejména však zlidštit.
Jakmile totiž ztratíme spojení jak se svým začátkem, tak s nevyhnutelně se blížícím koncem, přestaneme být lidmi. Šest miliard Sluncí k nám natahuje ruku, v níž drží ono pomyslné spojení právě s oním koncem a s našimi blízkými, kteří se mu přiblížili na dohled. Nedělá to sice bez chyb, to nepopírám, na druhou stranu však o to lidštěji…
Šest miliard Sluncí. Režie: Eva Rysová. Scénář a dramaturgie: Ondřej Novotný. Hudba: Paweł Passini, Daniel Moński. Scénografie: Anna Solilová. Produkce: Eva Dryjová. Hrají: Marie Jansová, Paulína Labudová, Jiří Kniha, Václav Marhold, Ondřej Novotný, Olga Schmidtová / Eva Vojtová. Premiéra 21. listopadu 2013 v NoD.
Bouchačka: Bezradnost, zbytečnost, strnulost
„Spí? Sní? Bdí? Se kterou? Jeden muž, který neví, co se sebou, ani se dvěma ženami, mezi nimiž se ocitá. Komorní duet dvou lidí, nejistých, zda žijí spolu, nebo jen vedle sebe. Třetí je zde zbytečný?"
Strohá anotace, kterou si divák mohl před představením Bouchačka přečíst na letáku s „devadesátkovou" grafikou, slibovala stylově pokleslé vystoupení, které zcela určitě neukáže jen to, co obsahuje krátký popisek k němu, bez dalšího přesahu, ať už v obsahu či formě. Zárukou toho byla minimálně značka souboru DOT504, pod jehož křídly představení vzniklo…
Jenže opak byl nakonec bohužel pravdou; kouzlo nechtěného tomu navíc bohužel chtělo, že po zhlédnutí představení si mohl divák výše zmíněné souvětí „…Jeden muž, který neví, co se sebou, ani se dvěma ženami, mezi nimiž se ocitá…" lehce promítnout do postavy režiséra Jiřího Pokorného (známého například z jeho působení v Divadle Na Zábradlí), kterému zřejmě formát pohybového divadla, navzdory jeho nezpochybnitelným zkušenostem, příliš nesedl.
Samotné představení tak bylo ve výsledku ploché, nenápadité a v důsledku působilo spíše jako „work in progress", jako pouhý náčrt samotné základní kostry obalené tenkou vrstvou příběhové svaloviny, která navíc nebyla - když už zůstaneme u této metafory - ani příčně pruhovaná a kostru se jí tak příliš rozhýbat nepodařilo.
Přímočarost samotného příběhu by nebyla na škodu, kdyby k němu přibyla nějaká přidaná hodnota; v podobě, v jaké byl divákům předložen, tak nejen že nezaujal a ani v závěru ničím nepřekvapil, ale řeč nemohla být ani o žádném pokládání otázek nebo hlubším citovějším zážitku.
Nevím, jak se při vystoupení cítili sami účinkující, ale ani Lukáš Homola, ani hostující Halka Třešňáková s Kateřinou Winterovou nalomený koncept zachránit nedokázali a popravdě se ani nezdálo, že by se o to vůbec snažili. Ani jeden z nich nedokázal ve svém projevu působit věrohodně a alespoň částečně uvěřitelně; určitá karikatura jednotlivých charakterů mohla být záměrem, který ale v tomto případě nezafungoval.
Z „bouchačky" se tak stala zaseknutá kuličková pistole a zbytky atmosféry celého představení zachraňovala jediná značka, která v ten večer nezklamala - hudba Ivana Achera.
Bouchačka tak v divákovi vyvolávala pouze jedinou zásadnější otázku - proč vznikla, respektive proč v této podobě. Nevím, jak velký byl podíl jednotlivých aktérů na celkové podobě představení, ale Pokorný zde očividně vstoupil na tenký led a výsledek nezachránila ani umělecká vedoucí Lenka Ottová, která tak trochu zahazardovala se značkou DOT504.
Bylo by určitě škoda práci na celém představení v této fázi ukončit - jako divák bych ho rád viděl přepracované a podrobené důkladné reflexi; umělecký i „zážitkový" potenciál v sobě toto představení i jeho účinkující určitě mají a je škoda ho nechat spát.
Nezbývá tak než doufat, že Bouchačka ve své premiérové podobě představuje katarzní bod, od kterého se tvůrci i celý soubor odrazí vzhůru...
Bouchačka. Příběh a režie: Jiří Pokorný. Účinkují: Lukáš Homola (DOT504) a hosté - Halka Třešňáková & Kateřina Winterová. Umělecké vedení: Lenka Ottová. Hudba: Ivan Acher. Kostýmy: Zuzana Krejzková. Scéna: Jiří Pokorný. Premiéra: 4. listopadu 2013, Ponec - divadlo pro tanec.
