Když přijde řeč na hmyz, automaticky se mi vybaví evangelický kněz Jan Karafiát, Beatles, Volkswagen, brouk Pytlík, motýl Emanuel, Ondra Chrobák, se kterým jsem dělal v Národní galerii, Spiderman a malíř Roman Franta. Když to vezmu kolem a kolem není to pro Frantu snad až tak špatná společnost, ale mám za to, že by možná mohl být radši, kdyby ta asociace nebyla tak přímočará a zkratkovitá.
Když si někoho s něčím naplno ztotožníte, přináší to výhody i nevýhody. Takový člověk se do jisté míry stane značkou, což rozhodně není totéž jako symbol. Na druhou stranu každé zařazení svazuje křídla, člověk se z něj ve chvíli, kdy už je mu na obtíž, jen těžko vyvazuje. Jeden si nevybere. Inu, všechno má své mouchy.
Oceňovaný Franta
Roman Franta (1962) toho měl v životě na výběr víc - ekonomii, chemii, vrcholově sportoval. Nakonec skončil na pražské AVU a dlužno říct, že poměrně záhy vzbudil pozornost. V roce 1995 získal první cenu za malbu v evropské soutěži SBC v Londýně, 1997 byl finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého, od téhož roku dělá na akademii asistenta v ateliéru Michaela Rittsteina, v roce 2001 získal ocenění za 4. místo na Bienále současného umění v italské Florencii. Franta fotí, vytváří koláže, objekty a především maluje. Jak jsem už naznačil, jeho práce identifikujete poměrně snadno. Skoro vždycky jsou plné brouků. Když jimi přímo nepřetékají, můžete se téměř spolehnout, že narazíte alespoň na nějakého. Frantu samozřejmě zajímají i jiné věci, ale těmi se prezentuje nepoměrně méně často.
Brouci, kam se podíváš
Vyabstrahovaný typizovaný brouk je základní skladebnou jednotkou motivů, které maluje - jednou je z brouků nápis, jindy orel, ornamentální rámec, abstrahující struktura, portrét Klause nebo Nicka Cavea, jehož jednu z variant najdete i na této výstavě. V sérii Zahrady jde o vzorec, který se dá banálně zjednodušit jako abstrahující pozadí a sem tam brouk. Franta ho prý vnímá jako symbol a svůj přístup jako koncept, ale když se na jeho obrazy člověk podívá s odstupem, má dřív nebo později pocit, že jde o pouhou kombinatoriku.
Franta skládá z brouků už několik dlouhých let své nekonečné puzzle a má oprávněný pocit, že téma ještě nevytěžil. Ono totiž ani vytěžit nejde. Svět z brouků před ním totiž nikdo nesložil. Nápadů na další manýristické variace musí mít zákonitě dost do smrti. U umělců jej zajímá originalita zpracování, původnost myšlenky, osobitý styl. To zřejmě souhlasí, ale jestliže jedním dechem tvrdí, že je pro něj prvotní obsah, pro který se teprve potom hledá forma, stojí to za vážné zamyšlení. Pokud možno přímo během výstavy.
O nesmrtelnosti chroustů
Na té kromě obrazů prezentuje také své tzv. dvojité fotografie. Jedná se o koláže složené ze dvou snímků přiložených k sobě horizontálně. Někdy jejich kompozice dopadne více, jindy méně zajímavě, každopádně jejich instalace je problematická. Na výstavě jsou pověšeny za stolem, což sice zabraňuje krádeži, ale zároveň také znemožňuje přístup, a tím i možnost většího kontaktu. A jelikož jsou formáty v tomto případě poměrně malé, věci to příliš nepřispívá.
S nadsázkou se dá říct, že ten, kdo viděl jeden Frantův obraz, jakoby jich viděl většinu. A to nevnímám jako bůhvíjakou vizitku, protože 60. léta jsou pryč a Roman Franta není Christo a bohužel ani Honza Šerých. Trochu připomíná andersenovskou pohádku Císařovy nové šaty. Výstava není ani dobrá, ani špatná, je jako většina ostatních, jedna z mnoha, trochu marná a hlavně vzhledem k významnosti autorova vývoje - do počtu. Tomu, kdo Frantu nezná, může udělat radost, tomu, kdo jeho práce už viděl, nic nového nepřinese, snad jen další přemýšlení o nesmrtelnosti chrousta.
/Roman Franta Zahrady; Galerie Havelka, Martinská 4, Praha 1, 21.11.-6.12./
