Miloš Forman napsal Goyovy přízraky společně se svým téměř dvorním scénáristou Jean Claudem Carriérem, stejně jako předlohu stejnojmenného filmu, který má právě za sebou světovou premiéru a v Česku se objeví 1. února.
Předchozí Formanovy filmy se knižní podoby nedočkaly. Šlo ostatně o filmové adaptace už vydaných literárních předloh: Vyhoďme ho z kola ven Kena Kesseye (Přelet nad kukaččím hnízdem), Ragtime E. L. Doctorowa či Nebezpečné známosti Choderlose de Laclose (Valmont).
Tentokrát je vše jinak, ale ani Forman s Carriérem se nevyhnou první otázce, zda kniha obstojí i nezávisle na filmu, nebo má jen přifouknout marketingovou bublinu. Obstojí, byť to není světoborný román, ale "jen" dobře odvyprávěný a dostatečně silný příběh, místy dokonce strhující.
Hlavní hrdinka, krásná dívka Inés, se v něm dopustí jediné drobnosti. Anděl z Goyových portrétů na oslavě svých osmnáctin nejí vepřové, což ji díky přítomným špehům postaví před inkvizici jako "podezřelou ze židovství". Na dalších patnáct let pak skončí v inkvizičním žaláři.
Svět venku se mění, ale Inés se vysvobození nedočká, i přes snahu rodiny a rodinného přítele Goyi. Malíř je tu vylíčen jako pragmatik, který si za každého režimu drží renomé. Je portrétista králů bez ohledu na to, kteří jsou zrovna u moci.
Právě tady je klíč k Formanou tvrzení, že tenhle film začal vznikat už před padesáti lety a je inspirován inkvizicí stejně jako jeho životem za okupace i v komunistickém Československu. To se potvrzuje i v hlavním záporném hrdinovi, inkvizitoru Lorenzovi, horlivém zastánci víry, který zničí život Inés i její rodině.
Když se dívka po oněch patnácti letech vrací, znovu se s Lorenzem setkává - jenže inkvizitor teď místo svaté trojice vzývá ideje francouzské revoluce: Volnost, rovnost, bratrství. Tragický osud Inés se tu dokonává marným hledáním ztraceného dítěte.
Román o sklonku éry inkvizice obsahuje i několik exkurzí do historie, které ozřejmují situaci a souvislosti. Forman sám ostatně říká, že jeho film není ani tak portrétem Goyovým, ale spíš portrétem kruté doby; navíc jsou sice odbočky detailní, ale příběh nijak nezpomalují.
Forman začínal jako tvůrce tragikomedií, pak se jeho téma transformovalo v to, co bychom vznešeně, ale nespravedlivě nudně mohli označit jako boj jednotlivce proti systému a obhajobu svobody i pro ty, jejichž chování a názory nejsou zrovna většinově standardní.
Ve svém zatím posledním díle - soudě alespoň dle knihy - jde ještě dál, nebo spíš hloub. Groteskní epizody jako ta, kdy otec Inés na Lorenzovi útrpným právem vynutí přiznání, že je bastard a opice, má v sobě i humor, ale s dalším dějem trne čtenáři úsměv na rtech. Žádné obligátní "vyvažování pláče smíchem" - ale temné a pesimistické varování před totalitami všeho druhu.
Několikrát zmíněný slavný Goyův grafický cyklus Los Caprichos - uvedený sloganem Spánek rozumu plodí příšery - lze vztáhnout na celé Formanovo a Carriérovo dílo. Pány světa jsou tu příšery, ony Goyovy přízraky, které vystupují z příšeří.
Jsou děsivé, pokřiveně groteskní a zabrání každému happy endu. Film, podle prvních ohlasů někdy až příliš melodramatický, může tohle vyznění ještě zesílit.
Ale ve výsledku to jistě pořád bude spíš dějinná skepse než přání, aby přišel někdo, jenž všechny špatnosti tohoto světa jednou pro vždy změní. To čtenář a divák by se měl leknout, když zjistí, že takhle uvažuje; že jeho rozum spí a on hodlá vypouštět další přízraky.
Jean-Claude Carriere, Miloš Forman: Goyovy přízraky. 256 stran, náklad a cena neuvedeny, vydání první. Vydal Alpress, Praha 2006.
