Všechno se utápí v čase. V živém životě nemá slovo navždy místo. Je-li vysloveno, pak jen jako naivní dětská či romantická představa, milosrdná lež, opilecký blábol, zbožné přání nebo autosugesce. Ne nadarmo bývá s věkem vypouštěno stále méně často, neboť jeho většinová nepravda je evidentní a přivádí do rozpaků.
Čím dál tím víc je zřejmé, že pro člověka velmi pravděpodobně existuje jen jedno jediné navždy - a tím je smrt. Je paradoxní, že je to právě neodvratitelná konečnost, kterou toto slovo navzdory svému významu tak palčivě a intenzivně vyvolává. Snad právě proto je nová výstava Eugenia Percossiho taková, jaká je. Mohla by mít samozřejmě mnoho podob, ale jen málokterá by byla tak pregnantní jako ta, již autor zvolil.
Eugenio Percossi (1974, Avezzano) žije střídavě v Česku a Itálii; na rozdíl od mnoha jiných cizinců se o něm dá říct, že se u nás naturalizoval. Zná dobře místní poměry i uměleckou scénu, jejíž je součástí, a mluví velmi dobře česky. Jeho práce mají citlivost, hloubku, myšlenku a schopnost přirozené přesvědčivosti, přestože si zhusta zahrávají s emocemi a vnitřním světem člověka.
Asi nejvíc na sebe zatím upozornil loni, kdy coby host Veroniky Holcové v pražské Galerii Jiří Švestka v samostatné expozici nazvané b/w představil působivý černobílý pokoj, instalaci dotaženou až na úroveň živých opeřenců v kleci.
Percossi je vizuální umělec se sklonem ke konceptualismu. Vyjadřuje se mnoha způsoby - typický je pro něj technický obraz a využití písma jako nosného prvku. Nejinak je to i v případě jeho výstavy Forever - navždy v komplexu Karlín Studios, kde má i svůj ateliér.
Tak jako jeho předchozí vystoupení i tohle má v podstatě charakter působivé instalace, v níž hrají důležitou roli prostorové vztahy, pohledovost a světlo. Sama expozice se skládá ze tří elementů, tvoří ji ready-made, fotografický cyklus a série jednoslovných nápisů. Tři tiché součásti výpovědi o konci.
V centru galerijního prostoru je umístěn automobilový vrak po havárii. Alfa Romeo. Přední sklo roztříštěné, vylomené dveře na straně spolujezdce pootevřené, na hluboce promáčknuté a rozdrcené kapotě je patrná síla i směr nárazu.
Fotografie s názvem Obsesivní krajiny vznikly v letech 2002 až 2004. Jsou pořízené dílem v Čechách, dílem v Itálii. Zachycují scenérie odvíjející se od silnice tak, jak ji může vidět řidič: křižovatka, přechod pro chodce, komunikace sevřená zalesněným úvozem. Jaro, léto, podzim, zima. Celkem nezřetelně a jakoby mimoděk je na každém snímku ukryt i křížek, pomníček nebo kytice na místě smrtelné nehody.
Obsese se nevyhnula ani poslednímu cyklu. Nápisy opakují jediné slovo. Černé na bílém. Různé fonty, stejný význam. Forever. Navždy. Část psaná ručně gelovou tužkou, část tištěná na ruční papír. Fotografií i slov je po třinácti. Třináctka byla od starověku zlověstná. Babyloňané ji považovali za číslo, které rozvrací dokonalost, a učinili z ní číslo podzemní. Kabbala zná třináct zlých duchů a ve třinácté kapitole Apokalypsy se mluví o Antikristu a nebezpečném zvířeti.
Místa smrti na vylidněných, mlžně zamžených fotografiích jsou autentická, stejně jako vůz spojený se smrtelnou nehodou. Mohlo by se zdát, že jediným slabým článkem jsou nápisy. Ale není tomu tak. Práce na papíře jsou světloplaché, na denním světle se za čas samy ztratí, aniž je někdo záměrně poškodí. Jsou předem odsouzeny k sebedestrukci. Nepřipomíná vám to něco?
Eugenio Percossi: Forever. Karlín Studios, Praha. Výstava se koná do 5. listopadu, vždy úterý až neděle 12-19 hodin.