Praha - V Rudolfinu se ve čtvrtek představí špičkový mezinárodní soubor, s nímž je výlet do současné hudby vždycky nepředvídatelné dobrodružství. Co má společného s Kaplického knihovnou?
Ensemble Modern se pohybuje „na obou stranách hranice" hudby - respektive je pro něj přirozené žádnou hranici nevidět. Spolupracoval s Frankem Zappou, Fredem Frithem či autorem videoartu Billem Violou, nastudoval však i hodně hudby z novodobé skladatelské scény - od Johna Cage či Kurta Weilla až k současníkům Stevu Reichovi, Helmutu Lachenmannovi a Olze Neuwirth, autorce lynchovské opery Lost Highway.
„Ansámbl" sídlí ve Frankfurtu, tvoří ho však devatenáct sólistů s kulturně-rodinnými kořeny v Argentině, Austrálii, Bulharsku, Indii, Japonsku či Polsku. Patří do podobného okruhu postmoderní hudby jako americký Kronos Quartet, i když frankfurtští jsou o odstín méně „popoví".
Jsou intenzivní, výraz „dříči" u nich není eufemismus, jsou i „německy" organizovaní (nadace, vlastní label i malý časopis, workshopy...). Spojují se s množstvím soudobých autorů od velkých osobností po debutanty a v každoroční stovce (!) koncertů rozehrávají (na nevšední hráčské úrovni) velmi různé poetiky, jako by pro ně jádrem byla nesmírná pestrost hudebních jazyků.
Jakkoli jsou Ensemble Modern soustředění hráči, v některých projektech (především dlouholetého souputníka, skladatele Heinera Goebbelse) musejí zvládat i role, přelézat z orchestřiště na scénu, provádět happeningové akce. Rozehrání „do prostoru" není jenom atraktivní, ale také pomáhá zas a znovu se ptát, kde jsou hranice hudby a jak dnes na (třeba multimediálním) koncertě klást silné otázky.
Čtvrteční koncert od 19:30 uvede české premiéry skladeb Wolfganga Rihma, Michela van der Aa a Matthiase Pintschera, který bude soubor také řídit.
Zazní i hudba mladého českého autora, kterého Ensemble nehraje poprvé. Miroslav Srnka (1975), čerstvý držitel ocenění německé Siemensovy hudební nadace, napsal Les Adieux jako reminiscenci na životní období Antonína Dvořáka, kdy skladateli zemřely rychle po sobě všechny tři děti.
Koncerty souborů typu Ensemble Modern mohou mít pro českého našince terapeutický i traumatický efekt. Když se u nás provádí současná hudba, je to až příliš často zápas autora, dramaturga a dirigenta s výkonným tělesem.
Orchestry, od skromnějších až po - údajně mistrné - filharmoniky, rády dávají najevo blazeované znechucení hudbou, která jim nic neříká (a pro jejíž otevřené požadavky nedostali na českých akademiích školení, takže jsou svým způsobem v právu).
Oproti tomu na koncertě Ensemble Modern lze sledovat tvůrčí četu, která nasazuje své nejlepší síly k realizaci nových a neotřelých myšlenek, reagujících na dnešek a předznamenávajích zítřek.
Ve společnosti, kde „architekturu chobotnic" stále prosazuje jedinec v téměř romantickém vzdoru oproti strukturám, je značně občerstvující vidět oficiálně podporovaný kolektiv, který činí skutkem právě tak nové, nezaručené a pravidla přestupující představy, jako byly ty Kaplického.