"Pitínova malba může být přesným obrazem lidí ztracených v informacemi zahuštěném světě," pojmenovává jedno z témat kurátor výstavy a současně ředitel galerie Petr Nedoma.
Postavy, často přejaté z ikonických filmů, výtvarník umisťuje do nepřehledných, apokalyptických krajin, ve kterých se kromě čitelných prvků objevují nejasné, abstraktní či geometrické tvary.
Práškovací letadlo chybí
"Jsem otevřený různým interpretacím. Snažím se dekonstruovat známé věci, například filmové záběry," říká malíř a ilustruje to na loňském obrazu Otevřené pole. Je na něm i herec Cary Grant ve scéně z Hitchcockova filmu Na sever severozápadní linkou z roku 1959.
Muž v obleku padá k zemi, ale není jasné, před čím se snaží ukrýt. Okolí filmové není, i když napětí scény zůstává. Prostředí připomíná špinavý malířský ateliér, kterého je obraz nejspíš součástí. Plátno vypadá odřené, prosvítají spodní, expresivně barevné vrstvy.
"Zachoval jsem filmovou kompozici, ale bod ohrožení jsem překryl papírovou kulisou," ukazuje Daniel Pitín na místo s hnědým hranolem, kde by podle Hitchcocka mělo být práškovací letadlo útočící na protagonistu.
Podobně je na tom herečka Romy Schneiderová, plavající v bazénu ve stejnojmenném francouzsko-italském thrilleru z roku 1969. Letní slunce se odráží ve vodě, ze které ale zbyla jen louže. Žena plave na kusu kartonu, který se láme v pastózní abstrakci.
Podle kurátora podobné střihy a průlomy reflektují vodopád informací, kterým je současný člověk zahlcen. "S očima plnýma vody občas zachytíme nějaký detail, který pomíjivě proteče kolem nás," píše Petr Nedoma v katalogu výstavy.
Domeček pro panenky
Jiné dekonstrukce filmových sekvencí ukazují dvě Pitínova videa. V letos dokončené videoinstalaci Broken Windows parafrázuje scény z filmu Okno do dvora opět od Alfreda Hitchcocka. James Stewart v roli fotografa dočasně upoutaného na kolečkové křeslo sleduje z okna dění v bytech nájemníků protějšího domu.
Pitín kombinuje filmové záběry s kartonovými modely. Scény jako by se odehrávaly v papírovém domečku pro panenky. Šestiminutové video však končí lehce apokalypticky.
Druhý snímek je dvoukanálový, plátna stojí proti sobě a divák otáčí hlavou podle přelévajícího se děje a zvuku. Autor si tentokrát vypůjčil postavu Roberta De Nira z filmu Taxikář režiséra Martina Scorseseho. Mladíka, trpícího nespavostí, umístil na malý kamenný asteroid letící vesmírem.
"Postava, kterou jsem pomocí Taxikáře stvořil, je navíc osamělá bytost, která se zhlíží především ve svém vlastním obrazu, jehož rozpad je pak nutným následkem takové sebelásky," vysvětluje v katalogu autor.
Z Taxikáře si vybral scény, ve kterých je De Niro sám a mluví k sobě před zrcadlem. "Právě ono zrcadlení a s ním spojený postupný rozpad osobnosti, která se transformuje v kámen, tvoří hlavní linii filmu," dodává Daniel Pitín.
S filmem má spojený i reálný prožitek. V průběhu práce na videu, letos v březnu, došlo k teroristickému útoku na dvě mešity ve městě Christchurch na Novém Zélandu. Zprávy o tom umělce zasáhly. "Tehdy jsem si uvědomil vtíravou paralelu s Taxikářem. V porovnání s tak reálnou hrůzou se ale veškeré umění jeví bezmocné a slabé," dodává.
Výstava v Rudolfinu vedle dvou filmů představuje zhruba 30 obrazů. Figurativní plátna se střídají s kubizujícími zátišími a abstraktními krajinami.
Malba je pro Daniela Pitína stále nejdůležitějším médiem. Právě při malování prý zakouší jedinečný pocit koncentrace. "Ze zkušenosti vím, že určitý mentální stav, který při malbě zažívám, je nějakou záhadnou cestou přenositelný i na diváka," dodává.
Daniel Pitín: Papírová věž
Galerie Rudolfinum, Praha, výstava potrvá do 29. prosince.
