Londýn - Když galerista oznámí, že připravuje "nejzásadnější výstavu nových děl", která vytvořil "nejdůležitější umělec své generace", dá se očekávat leccos. Tím spíš, pokud je oním galeristou Jay Jopling z londýnské síně White Cube, která v 90. letech pomáhala šířit slávu nastupující generace mladých britských umělců (Young British Artists, někdy BritArt).
A dvojnásob, když je oním umělcem Damien Hirst, zřejmě nejproslulejší postava hnutí a kurátor jejich prvního společného vystoupení z roku 1988.
V roce 1991 pak Hirst naložil jako objednávku reklamního mogula Charlese Saatchiho žraloka do akvária s formaldehydem a dílo vystavil pod názvem Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho žijícího. Zajistil tím slávu nejen sobě, ale mnoha dalším umělcům, kurátorům i kritikům - a samozřejmě Saatchimu, který začal autory podporovat, propagovat a sbírat.
Na vrcholu slávy se YBA ocitli v roce 1997, když velkou část jeho nebezpečně bobtnající kolekce vystavila Královská akademie v Londýně pod názvem Senzace. Po (samozřejmě skandálním) úspěchu expozice začal Hirst před rušným Londýnem dávat přednost venkovskému sídlu a soudě dle rozhovorů věnovat čas úvahám, jak si zajistit nesmrtelnost.
Odpovědí má asi být současná sólová výstava v galerii White Cube, která se mezitím proměnila z malé uzavřené kobky v luxusní prostor(y) ve dvou budovách. Čerstvě dvaačtyřicetiletý autor se tu ukazuje v plné formě; vědom si, v čem spočívá jeho síla. Navazuje na předchozí díla, zároveň sám sobě (a tím i ostatním) posouvá hranice realizovatelného.
Opět nechybí zvířena ve formaldehydu: černé tele probodané šípy a přivázané kabelem ke sloupu dostává poněkud předvídatelný název Svatý Šebestián. Dostalo se i na ukřižované ovce. O něco osobnější je malba rozpáraného ženského břicha, na němž pracují ruce chirurgů, jde o scénu z porodu syna Cyruse.
Zlatým, respektive diamantovým hřebem, za kterým musí návštěvníci do střeženého zatemnělého suterénu, je však kus nazvaný Pro lásku Boží. Platinový odlitek lidské lebky posázený diamanty.
Celkem jich autor použil 8 601 a výrobní cena - 12 milionů liber - z Hirstovy kreace dělá nejdražší kus moderního umění na světě. Na produkci se rovným dílem podílel autor a galerie; k mání je za 50 milionů liber. Část prostředků se oběma stranám vrátí asi už z prodeje limitované edice sítotisků (nejdražším za 10 tisíc liber nechybí diamantový poprašek) .
"Doufám, že se lidé při pohledu na dílo budou cítit povzneseni, že jim to vezme dech," říkal autor novinářům před vernisáží. "Mně osobně by nevadilo, kdyby se s mou lebkou jednou stalo něco podobného."
Britští novináři jsou ale v hodnocení rozpolceni. Jack Malver z The Times napsal, že dílo "na první pohled připomíná něco mezi kabelkou, jaké nosí manželky slavných fotbalistů, a diskotékovou koulí".
Jonathan Jones z Guardianu se naopak nezdráhal označit lebku za "možný moment zrodu umění 21. století". V blogu na stránce Guardianu respektovaný kritik vyzval (zřejmě jen napůl v žertu) k celonárodní sbírce na její odkoupení.
U čtenářů pochopení nenašel. Jeden poznamenal, že by Hirst "měl lebku národu darovat, zadlužit se tím a vrátit se k projektům, které vyžadují k dosažení uměleckého účinku originalitu, nikoli jen použití značky Hirst".
A další Hirstův výtvor odbyl jako senzacechtivý brak: "Kdy už konečně vyrosteme z posedlosti Saatchiho dětmi? Bohatí sponzoři velké umělce nedělají. Jen jim kupují publicitu."
V těch slovech je kondenzována hlavní výhrada vůči YBA, které podobně jako další britské fenomény žilo (a pro někoho žije) hlavně díky autosugesci domácího publika - včetně velké části kritické veřejnosti.
"Britská média se snaží BritArt prezentovat jako klub, do kterého se chce každý dostat. Problém je, že zbytku světa je to jedno," napsal už v roce 2000 v encyklopedii britské popkultury Brit Cult Andrew Calcutt
Klíčovou roli hraje osobnost mecenáše Saatchiho, který je pro BritArtu požehnáním i prokletím zároveň. Reklamní guru vyvolává u "opravdu kritické" veřejnosti a priori nedůvěru. Vykonstruoval hnutí pro zábavu, nebo dokonce obohacení, je novým Malcolmem McLarenem?
Je z povahy moderního umění, že ta dráždivá otázka nemá definitivní odpověď a zajišťuje jim slávu. A navíc: nebyla by taková manipulace skvělým uměleckým dílem hodným přelomu tisíciletí?
Zatím to každopádně funguje. Hirst se právě stal nejdražším žijícím umělcem. Jedna z jeho slavných lékárničkových koláží pojmenovaná Lullaby Spring, která obsahuje přes šest tisíc ručně malovaných pilulek, se právě v Sotheby's v rámci týdne velkých prodala za 9,65 milionu liber.
K cestě na vrchol zbývá překonat jen Američana Jaspera Johnse. Jeho práci si neznámý kupec cenil na 80 milionů dolarů.
