Recenze - Návštěvník, který dlouhodobě sleduje každoroční přehlídku české žurnalistické fotografie, se zřejmě může chlácholit jedinou věcí.
Může si zkusit vnutit představu, že výstava snad vypovídá jen o výstavě samotné, o rutinách výběru, způsobu uspořádání, maximálně o redakčních postupech. Protože fakt, že by mohla mít ještě nějaký přesah a reflexní potenciál české fotografie a tuzemských médií, je poměrně skličující vize.
Vezmeme-li v potaz hned letošní vítězný snímek Dana Materny Exekuce dítěte, pak porota ocenila na jednu stranu prvoplánově popisnou a plochou fotografii bez jakýchkoli estetizujících fines. Na druhé straně je ten výjev natolik nejednoznačný, že bez znalosti přesného kontextu si může divák konstruovat libovolné interpretace pouliční rodinné hádky.
Exekuci chybí všechny ingredience, které by z ní udělaly vizuální symbol události. Není něčím, co by v člověku jako obraz vytanulo se zavřenýma očima, jako o to usiluje World Press Photo.
Není to rok shrnutý do jediné ikony; spíš se bude návštěvník příště ptát: "Cože to loni vyhrálo? Jo jak se strkaj vo to dítě."
Hlavní slabinou výstavy je právě absence vizuální síly, kterou si vynucuje jak úroveň obeslaných snímků, tak lačný výběr ve stylu "tak to tam dáme, když už to máme".
Zahlcení následně podtrhuje i instalace, jež v plném významu slova tapetuje výstavní prostory. Kategorie se mezi sebou zmateně prolínají a fotografie se v některých zákoutích Staroměstské radnice dostávají do poměrně dadaistických vztahů (oddělování siamských dvojčat, dva přeživší nehody na D1 a transparent ze stávky policistů).
K oslabení přispívá i skutečnost, že prezentované série jednotlivých autorů většinou nemají charakter cyklů (snad s výjimkou vězeňské etudy Karla Cudlína).
V osmi až dvanácti snímkových profilech dochází místo k vyprávění příběhu k variování několika typů záběrů - což sice vypovídá o redakčních praktikách a evidentním nedostatku času na zkoumání tématu, ale přehlídka "toho nejlepšího" by se přece jen mohla snažit eliminovat hluchá místa.
Jednotlivé kategorie se navíc lety stereotypizují. Pokud jde o fotografie politiků v sekci Lidé, o nichž se mluví, začíná být předvídatelné, že zobrazení bude laskavě ironické (Premiér se svým ministrem fandí tenisu od Michala Šuly).
A tím vším prosakuje "vřelý český" humor na úrovni zájmových časopisů. Tentokrát vybublal v kategorii Portrét: série Jana Zatorského Dvojníci a Martina Kollara Lidé ze svatebních síní odpovídají tematickým laděním tak čtyřicáté straně knihy Začněte fotografovat.
Připočtěme k tomu, že tradičně nejméně čitelná kategorie Umění zase lavíruje mezi tím, jestli v ní mají být fotografie umělců, nebo fotografie uměleckých děl a památek - a nebo jestli je vlastně vyhrazená pro "takové ty pěkné" výtvarné obrázky.
Příroda a životní prostředí pak potěší fotografiemi ze zverimexu a snímky vlčích máků. Což reprezentuje ten typ tvorby, které má plný šuplík každý famák; nehledě na to, že zcela chybí souvislost s něčím signifikantním pro rok 2007.
Czech Press Photo dlouhodobě reprezentuje čistý typ mediální události, o které periodika napříč spektrem ráda informují. Při přehršli cen se lze vždycky poplácat po zádech titulkem Náš fotograf zvítězil - což je pochopitelně marketingově mnohem výživnější než nějaká "mediální sebekontrola".
Na oblíbené a hojně navštěvované přehlídce se rádi přihřejí politici: tradičně Pavel Bém, letos i prezident Klaus.
Že ta polovičatost málokoho trápí a bere se jako danost, je opravdu tu jediným obrazem doby. Protože pokud má být argumentem pro existenci přehlídky motto, že upozorňuje na fotografie, jež by jinak bez větší pozornosti odpluly mediálním korytem, pak se dá s lehkým srdcem konstatovat, že kdyby se tak stalo, žádná velká škoda by to nebyla.
CZECH PRESS PHOTO 2007. Staroměstská radnice, Praha. Výstava je otevřena do 31. ledna 2008.
